Balaton na kole

20. až 24.8.2011

Když jsem byl malý, vzali mne rodiče s sebou k Balatonu. Oni vůbec hodně cestovali. Ale malé dítě si takové věci moc nepamatuje. Takže volba na další cyklovýlet byla jednoduchá - podívat se tam jako dospělý.

Kamarádi cyklisti mi sice tvrdili, že to není nic pro hltače kilometrů, ale já zase oponoval, že jsem jednak od Poděbrad, kde je nejvyšší kopec přejezd přes dálnici, jednak jedu na výlet a ne na závody.

Zaplatil jsem si tedy cestovku (Trip, ve spolupráci s Adventurou) a těšil se.

Odjezd byl dost brzo, v sobotu ráno v 6:30 z Černého Mostu v Praze, před tím sbíral lidi od Liberce a po Praze dál v Jihlavě a v Brně.

S obvyklými přestávkami jsme dojeli po 16 h k Balatonu do Tapolcy. Tam jsme mohli na prohlídku jeskyně, ale než se vyložily bágly a lidé osedlali kola, bylo skoro pět a do jeskyně fronta dobře na půl hodiny. K tomu třeba připočíst čas na prohlídku a bylo jasné, že se to bohužel nedá stihnout v rozumné době. Zvlášť, když jsme měli jet ještě 20 km, podívat se na zříceninu hradu Szigliget s vyhlídkou na Balaton a pak dohledat bus a ubytovat se. Od hradu jsme špatně zahnuli a najeli zbytečně 3 km tam a zase další zpět. Pak už jsme jeli správně do Badascony. Na kraji města jsme se trochu zasekli v cszardě - v hospůdce. V osm večer už ale byl nejvyšší čas dojet do cíle. Jenže ať jsme hledali bus jak jsme chtěli, nenašli ho. Tak nezbylo, než poslat průvodci sms o pomoc. Reagoval rychle a zavolal, že z organizačních důvodů jsme o 2 km dál a popsal cestu přes město. To jsme bez problémů našli a tak úspěšně zakončili noční bojovku po 21 h. Ubytování bylo v rodinných domech, většinou po dvou pokojích v domě. (za den 40 km).

V neděli jsme vyrazili do Zalakaros, kde jsou lázně . Většina jela busem, na místě si udělala okruh 40 km a šla se vykoupat. Ve čtyřech jsme jeli na kolech, pohodovým tempem, s občerstvovacími přestávkami. Cestou jsme projížděli rezervací, kde se bahnili buvoli, nebo co to bylo a pak ještě projížděli vesnicí, kde byla cikánská menšina - vlastně většina. Do lázní jsme nešli. Jednak už nebyl čas, jednak bylo teplo. Navíc lázně tvořily tuctové bazény jako na koupalištích. Zpět jsme se nechali odvézt busem. (za den 75 km).

Další den v pondělí nás odvezl bus do Veszprému. Odtamtud jsme jeli krásnou cyklostezkou zcela mimo provoz až k Balatonu. Tam jsme se zastavili, jako obvykle, na občerstvení ... a pivo - tedy někteří. Dámy si obvykle dávaly víno. Dál jsme pokračovali do Zánky, kde skoro všichni naložili kola a nechal se odvézt busem. Jel jsem jediný těch posledních 20 km. Bylo dobré, že jsme se pak sjeli s nějakým maďarským cyklistou, se kterým jsme měli společnou cestu a protože ji znal, tak po „domluvě“ jeli spolu, docela svižným tempem, zhruba 30 km/h. Dojel jsem skoro stejně jako bus. Po koupeli byla večeře v místní hospůdce- vepřové plátky s lečem - a na doplnění tekutin pivo. Hospůdka byla jen asi 200 m. (za den 80 km).

V úterý jsme se dopravili na molo, zakoupili docela drahé lístky (za osobu 1040 a za kolo 940 HUF – (trochu divné ceny) a nechali se přeplavit na druhý břeh, kde jsme jeli na východ. Po pár km jsme dojeli k trajektu na severní břeh. Měli jsme hodinu čas a tak se šli vykoupat. Bylo to tak, jak se píše -po 100 m voda stále po pás. Jedna paní ze zájezdu provozovala geocaching (podle navigace se hledají ukryté schránky s podpisovými papírky) a tak jsme jí „jako pomáhali“. Našla ze tří ten den jen jednu. Po převozu na druhý břeh, jsme v klidu dojeli zpět, šli se zkulturnit a připravit se na dohodnutou ochutnávku vín. (za den 45 km).

Ochutnávka se konala na kopci nad vinicemi. Jako taxi přijel starý UAZ. Řidič si špatně vyložil dotaz průvodce, jestli to je terénní auto, a tak jsme absolvovali lehkou terénní vložku. Osazenstvo z druhého auta už na nás čekalo. Zase bylo co vyprávět. Při ochutnávce byla jako obsluha paní ze smíšené maďarsko-slovenské rodiny a tak jsme se konečně dorozuměli. Maďarština je pro našince strašná. Zpáteční cesta byla klidná. U busu se lidi nechtěli jen tak rozejít a tak si ještě hodnou chvíli prozpěvovali za doprovodu řidičova banja.

Poslední den jsme se sbalili trochu dřív, naložili bagáž a vyrazili do známých termálů v Hevízi. Stejně to ale chtělo ještě dřív. Lístek by minimálně na 3 h za 2400 HUF a chtělo to lépe využít. Lázně jsou v kráteru, na dně léčivé bahno. Kousky plavou ve vodě. Volně tam také plavou rybky a několik kachen. Do vody vybíhá budova na kůlech. Návštěvníci měli většinou plovací kruhy a jen se váleli na hladině. Pár lidí (já také) jsme si to obeplavali, ale velmi klidným tempem. Ve vodě jsme byli vlastně celou dobu, takže asi 1,5 hodiny. Jenže pak je člověk jako by uběhl několik km – unavený.

Vrátili jsme se do busu, průvodce mezitím naložil kola do přívěsu a v půl čtvrté odpoledne se vydali na zpáteční cestu domů. Řidič je klidným tempem. Na hranicích na Slovensko jsme se ale zasekli, protože úředníci měli nějakou pauzu a tak jsme na koupi dálniční známky čekali půl hodiny. Další zastávka byla u Bratislavy. Tam na parkovišti u benzinky bylo největší atrakcí hemžení potkanů mezi odpadkovými koši. Některé potvory byly dost vypasené. Bylo zajímavé sledovat, jak si na lavičku sedli manželé s malým pejskem a když si všimli hlodavců, jak vyklidili pozice a mazlíčka paní nesla v náručí.

Pokračování cesty bylo, bohužel, po české „takydálnici“ – drncali jsme se po té šílenosti až do Prahy. Mít v bandasce mléko, měl bych na konci cesty utlučené máslo. Hlavně že to naši politici furt zdražují. Tahle betonka je široko daleko nejhorší cesta v Evropě.

Po vystoupení lidí v Brně a Jihlavě jsme se tedy dokodrcali do Prahy v noci. Plán byl kolem 23 h, ale dorazili jsme až v půl jedné v noci a před Prahou navíc začalo pršet. Bus poté pokračoval dál na Boleslav a Liberec.

Naložil jsem na kolo brašny, vzal pláštěnku a jel do práce (10 km) v tom největším slejváku v 1:10 v noci. To byl taky zážitek po těch vedrech. Sice jsem chtěl umýt kolo, ale ne takhle. V práci jsem se trochu osušil a šel si od 2 do 6 trochu pospat. Čtvrtek a pátek jsem se v práci zase potil ve vedrech nad 32 stupňů a v sobotu s kolegou chystal oslavu jeho čtyřicátin.

Ráno začalo krásně, rozdělali jsme oheň, kamarád přivezl selátko (28kg, 14 dní naložené), napíchli ho na rožeň a začali opékat. V poledne se obloha zatahovala a když byla pečínka hotová, pomalu začalo krápat. Odpoledne když dojížděli poslední gratulanti už pršelo a mezi 16 a 18 h docela nechutně lilo. Takže ke slovu přišly všelijaké životabudiče a nakonec jsem vynesl pro několik letně oblečených zmrzlých a mokrých přátel vaťáky. Prase bylo vynikající, Plzeňské teklo skoro proudem (být teplo, bylo by to mnohem lepší), k tomu nějaká kořalka, kafe, výborné zákusky. Ke slovu přišel i čaj s medem.

V neděli už bylo zase hezky, i když ne tak jako v týdnu – říkali jsme, že si dáme repete.

Šel jsem douklidit – většina ale byla uklizená.

A tak teď zase do práce…