Malé Tour de France

Tak jsme se zase byli projet v kopcích.

Na konci května (20.52.010) jsme ráno vyrazili. Původně jsme měli jet ve středu na večer, ale nakonec jsme radši zvolili pohodlnější variantu jízdy přes den. Bylo to 1400 km. Večer okolo osmé jsme naložili bagáž, na to kola a šli se trochu prospat. Ráno v 5 byl naplánovaný odjezd ze Struhařova se 3 kolegy v WV transportéru. Další dodávka nabíraly partu v Úvalech a poslední trojice jela osobním aute s koly na střeše. Celou cestu pršelo, takže ty kola byly hezky cestou umyté a zase zaprskané blátem.

Projeli jsme německo, stočili se na jih a odpoledne dorazili do obce Sault. Kemp byl mezi borovicemi. Takže jsme si nejprve vysbírali šišky a teprve pak mohli stavět stany.

Ráno, odpočatí a plni optimismu jsme za sluníčka vyrazili na velmi známý a cyklisty oblíbený vrchol Mont Ventoux 1912 m n. m. Cesta byla zpočátku mírná, stoupání lehké. Potkali jsme spoustu cyklistů a cyklistek. Jenže posledních 6 km od křižovatky se udělala pěkná stojka a tak bylo třeba řadit a šlapat. Převody nakonec došly a každý jel na maximum. Hora nás odměnila krásným výhledem na všechny strany. Sice už tam mnozí z nás byli, ale zážitek je přesto silný. Po odpočinku a oblečení větrovky jsme dojeli na tu křižovatku, tam odbočili a vzali to přes Bedoin, kde byla lehká svačina (oblíbené panini a pivo, nebo coca cola, dle chuti), zpět do Saultu. Trasa měla 95 km a stoupání 1700m.

Tam nás čekal jeden kolega, svíjející se v křeči. Už cestou do Francie se kroutil bolestí. Ani nejel první den na kole. Povedlo se mu trochu vysbírat šišky a to bylo vše. Večer ho kamarádi na ložili a odvezli do nemocnice, kde mu byla vpravena hadička do močového měchýře. Zjistili, že naštěstí nemá zánět, ale úplné ucpání, kvůli prostatě.

Druhý den si šel odpočinout do stanu, ale již s velkou úlevou.

My vyrazili na okruh do obce Roussilion, která se vypínala nad okolní krajinou na červené skále. Chvíli jsme obdivovali výhledy, starobylé domy, kostel a pak šli na oběd. Trasa byla kratší jen 70 km se stoupáním 1200 výškových metrů.

Třetí den ráno jsme přejeli auty do kempu v Moustiers st. Marie 115km. Jeden kolega s 16letým synem se rozhodli pro přesun kolmo. Zpočátku byla silnice pohodová, po půlce se ale našly nějaké ty stoupáky.

My ostatní jsme po rozbití tábora a obědu z vlastních zásob se vydali na objížďku jezera, vlastně přehradní nádrže Lac de Sainte Croix. Na začátek bylo 3 km stoupání okolo 15%, pak klidná cesta po vrstevnici. Zhruba v 1 1/3 jsme sjeli do malé vesničky na břehu, dali si pití a pak vyrazili dál. V polovině trasy jsme viděli kupící se mračna a blízkou hospodu. Raději jsme nepokračovali a šli se schovat, protože začínalo poprchávat. Během chvíle se dost rozpršelo, takže volba byla naprosto správná. Restaurace byla noblesní. Dali jsme si pití a po nějaké době dostali hlad. Jako jídlo byl podáván sýrový talíř. Tedy vlastně talířek. Kuchař měl siestu, mezi obědem a večeří a tohle bylo jediné, co nám byli ochotní dát. Já si objednal zeleninu. Kdyby se to smíchalo dohromady, byla by to hezká svačina.

Když už skoro nepršelo, vydali jsme se dokončit cestu. Kolegové bez blatníků jeli velice pomalu, aby neměli hnědý proužek na zádech. Mě se smáli, co mám za „kamna“, ale teď se blatníky hodily. Zmizel jsem jim v dálce, tak jako oni mě, na svých lehounkých krásných kolech. Kolega s hadičkou se vydal s námi, aby odzkoušel meze odolnosti, svého zchátralého těla. V 60 letech někteří lidé nemají ještě rozum… Pak měl trochu růžovou moč.

Etapa měla jen 65 km a 600 m převýšení.

Následující den, byla konečně pořádná trasa okolo kaňonu du Verd on, zřejmě největšího v Evropě. Na začátek bylo 12 km stoupání 1200m, pak proti směru hodinových ručiček cesta do Paludu, kde byla zasloužená pauza na oběd. Obligátní panini a nebo špagety. Protože bylo málo hodin, rozhodli jsme se, že uděláme ještě malý okruh. To bylo jen 20 km, ale na začátku docela pěkné asi 10% stoupání a pak sjezd. Za asi 1,5 hodiny jsme byli zase v té restauraci. Pak bylo ještě trochu stoupání a delší sjezd do Moustiers. Ovšem před městečkem ještě jednou sstoupání bylo. Najeli jsme 115 km a nastoupali asi 2000m.

Další den měla být podobná trasa s trochu mírnějším stoupáním. Nejprve okolo jezera, proti směru předchozího dne, pak odbočit a vrátit se okolo kaňonu, tentokrát po směru hodinových ručiček. Ovšem po 85 km nám kamarád „plánovač“, po kontrole mapy oznámil, že se sek a přehlídl jeden kopec a 25 km… Ten jsem vyšlápli, pak ještě hodně dlouhý, skoro na konci kaňonu a sjeli z prudkého svahu. Pak nás čekal závěrečný stoupáček do kempu. Celkem bylo 135 km a 2500 m výškových – nebyl to moc odpočinkový den.

Druhá skupina na horských kolech se jela projet do terénu, na horu Chiran. Našlapali po velmi mizerných cestách také 2000 m.

Protože jsme byli trochu unavení, další den byl flákací. Do oběda na sedačce na sluníčku a odpoledne, abychom přeci jen měli nějaký pohyb, jsme šli na vodní šlapadla. Půjčili jsme si je na 2 hodiny a vyrazili. Byly dvě dvojice a jedna čtveřice. Zajímavé bylo, že čtveřice, přestože šlapali jen dva, jela podstatně rychleji. Nakonec jeden kolega zjistil, že jak sedíme vzadu, příď je trochu zvednutá a lopatky téměř nezabírají vodu. Vymyslel tedy, že si sedne obráceně, zády ve směr jízdy a bude šlapat obráceně. Rychlost se rázem zvýšila. Naše druhá dvojice to nakonec musela také zkusit. Oba otočení tvrdili, že to nic není a že se vlastně „odtáčejí“.

Stejně se to zvrhlo, jako obyčejně v závod. Dojeli jsme až k proudu, který nám, spolu s peřejemi, dál nedovolil pokračovat. Vypadalo to, jako když jedeme na nějaký kopec. Po otočce jsme uháněli s větrem o závod zpět. Sluníčko svítilo, malé vodopádky šuměly – idylka. Po odevzdání šlapadel jsme zjistili, že jsme propocení, jak po závodě. Co, jak, vždyť my závodili! Navíc sedačky byly umělohmotné a tak vůbec nevětraly. Večer jsme si udělali procházku městem ke kostelu a malou návštěvu restaurace na jedno točené (nebo coca colu).

Následující ráno jsme po 15 minutové přepršce – déšť se tomu říkat nedalo – sbalili, koupili bagetu a vyrazili autem do dalšího, už posledního kempu v Barcelonnete. Protože bylo ještě před sezónou, byli jsme tam sami. Okolo se ukázaly výhledy na zasněžené vrcholky hor.

Trochu jsme se zrekreovali a opalovali. Odpoledne jsme se jeli projet na průsmyk Bonette. Podle cedulí a zpravodajství byl ještě zavřený kvůli sněhu, ale doufali jsme, že na kolech projedeme někde po okraji silnice. Bohužel se to nepovedlo. Sice jednu menší závěj jsme takhle projeli, pak pokračovali do dalšího údolí, ale tam po několika serpentinách cesta končila ve sněhu 500 výškových metrů před vrcholem, asi 5 km. Jinak bychom vyjeli na nejvyšší evropský průsmyk do 2802m. Takže jsme si udělali fotky, počkali na pár pomalejších a vydali se zpět. Cestou jsme potkali jednoho ještě pomalejšího, ale čekat na něj další půlhodinu už nebylo únosné – byla zima a odstonali bychom to. V případě poruchy bychom pro něj zajeli autem. Dnes v době mobilů není problém sehnat si pomoc. Cesta byla jen 60 km a 1200 m výškových. V kempu jsme se jako obvykle osprchovali, sociálky mají Francouzi slušné, najedli a odpočívali. Když zalezlo sluníčko, museli si dojít pro trička, pak silnější a pak ještě pro mikiny – kouřilo se nám od huby chladem. Ten nás vlastně provázel celý pobyt přes noci. Museli jsme se zahřívat pivem (přírodně chlazeným vzduchem), vínem, kořalkou… Chtělo to dobrou karimatku a spacák.

Poslední den jsme jeli na průsmyk Cayolle. Tam sice byl také sníh, ale jen okolo silnice, cesta byla víc používaná a tudíž profrézovaná. Ve vjezdu do posledního údolí na nás foukl hodně studený vítr, chtělo to větrovku. Sice jsme to někteří hrdinně vyjeli jen v tričku, ale nebylo to ono. Po tradiční vrcholové fotografii a vrcholovém pivu (trochu tím doháním k zoufalství kolegy cyklisty, kteří jezdí výhradně na iontové nápoje a energetické tyčinky), jsme se oblékli a uháněli zpět do teplejších nížin. Z 60 km trasy bylo 25 km do kopce (1200m) – taková hezká tečka za dovolenou. Večer nás několik mělo v plánu odjet domů, kvůli jednomu kamarádovi, který potřeboval být v so odpoledne v Praze. Jenže při pohledu na černá mračna, se ostatním již nechtělo na další vrcholové partie a po chvíli čekání jim to začínající déšť zatrhl definitivně. Proč jezdit také v dešti v zimě v horách… Takže jsme si v poklidu zabalili, poklidili, umyli se, trochu najedli a začali nakládat auta na zpátečních 1400 km. Sice stále mírně pršelo, ale čekat na konec nemělo cenu – vypadalo to na delší čas.

Jeli jsme tedy přes noc a ráno po osmé byli doma. Ještě za tepla jsem kamarádovi z Děčína vypálil fotky, aby je měl hned a nemusel čekat na poštu. Pak jsme koukli na kousek záznamu z vítězství hokejistů a šli se dát do pořádku po dovolené.

Skupina čítala 11 lidí, z toho byla jedna cyklistka, ostatní pánové (a jeden dorostenec 16 let).

Protože se našlo pár kuřáků a málo abstinentů, dáma nebyla zdaleka poslední. Jednak měla trochu natrénováno, jednak se snažila. Měli jsme 6 silničních kol, 1 trek a zbytek horáky. Počasí docela přálo, i když mohlo být trochu tepleji. protože to jezdí stejný typ lidí, parta byla pohodová i když to jednou trochu zaskřípalo. To se ale později po uklidnění situace vyřešilo domluvou a nezanechalo to do budoucna špatné vztahy. Krajina je velmi upravená, škoda, že to tahle není v Česku! Náklady docela šly, kempy stály přibližně 47 € a poplatky za dálnice a tunely asi 20 € na osobu. Dále náklady na auto 4500 Kč. A nějaké ty obědy a piva, coca coly, káva apod.

Těším se na další rok na další vrcholy.