Bretaň a Normandie 2010

V pátek 6.8. jsem si přivezl na kole do práce stan,spacák a karimatku, abych nemusel tahat vše najednou. V sobotu ráno poskládal jídlo, oblečení a další nezbytnosti do brašen a jel do práce.

Od rána hnusně pršelo, takže byla radost jet na kole s bagáží a s vidinou nakládání v dešti. V práci jsem se osprchoval, usmažil řízek na cestu a protože kolegové dělali i v sobotu, požádal jsem jednoho, jestli by mne na Pankrác - nástupní místo - odvezl. Protože máme dobré vztahy, souhlasil a za 20 minut jsme tam byli. Cestou jsem si v Bille koupil 2 kartonky plechovek Plzně, abych dodržoval pitný režim, jak doporučuje 10 z 9 lékařů.

Na odjezdovém místě se stavělo (zase nějaké kanceláře), jezdila tam nákladní auta a na sloupku byla cedulka s oznámením přesunu odjezdového místa o půl km dál. Protože už bylo 10 minut do odjezdu, poněkud jsem znervózněl, ale kolega mě uklidňoval, že to tam zná, bydlí kousek odtamtud a že to stihnem. U busu jsme byli za 5 minut. Jen jsem musel najít ten správný - odjížděli tam 3. Samozřejmě, Murphyho zákony fungují a tak to byl až ten poslední.

Naložení bylo rychlé, řidič pověsil kolo do držáku v přívěsu, brašny přeskládal do takové té veliké umělé tašky od Vietnamců, zavazadlo jsem mrsknul dolů do busu a otevřel si jedno pivo na uklidnění. Za chvíli byl odjezd s první zastávkou na Rozvadově. Povečeřeli jsme, protáhli otlačené těla a pokračovali s přestávkami přes noc skrz Německo do Bretaně, kam jsme dorazili ráno v 7 hodin. Museli jsme ale hodinu počkat, než otevřeli kemp.

Postavili jsme stany, najedli se a trochu zkulturnili.

Vedoucí zájezdu nás seznámila s doporučenou trasou - trasami - a upozornila na významné památky, které stojí za to navštívit.

Před polednem jsme vyrazili na první cyklovýlet. K vidění byl třeba mohutný vodní hrad, u nějž byla výprava z Česka, cyklisti s busem – jako my, a kdo uměl hledat, tak i nějaké ty "staré šutry" - menhiry, dolmeny apod. V oblasti je spousta nových domů ve starém stylu, které slouží zřejmě k rekreačním účelům. V další obci byla nějaká slavnost, kde hráli malé kapely – trubky, dudy, bubny a tancovali řadové a kolové tance. Byly to vesměs starší, i docela staří lidé, v krojích, většinou černých. Okolo samozřejmě spousta turistů. Cestou jsme viděli velké rozdíly hladin moře, v oblasti jsou údajně jedny z největších přílivů a odlivů – několik metrů.

Druhý den, v pondělí, byl přesun 80 km, kdo chtěl, svezl se busem zhruba do poloviny - hodně lidí jelo celou trasu, která nebyla náročná. Bohužel mapa od cestovky byla málo podrobná (1 : 100 000) a tak tam nebyla spousta menších silniček, po kterých jsme rádi jezdili, kvůli malému provozu. Viděli jsme pár dolmenů (obrovský plochý kámen na malých kamenech - uvnitř jako jeskyně), starobylá centra městeček a příjemné okolí. Stavili jsme se na oběd. V menu byl předkrm, hlavní jídlo a zákusek - vše se vybíralo ze 3 možností. K tomu láhev vína a voda. Docela jsme se přecpali a přemýšleli, jak mohou být Francouzi štíhlí, když mají takové porce. Po 2 hodinách jsme se donutili nasednout na kola a vydat se dál. Bohužel jsme museli kus po frekventované silnici, ale Francouzi jsou ohleduplní.

Nechápu, proč to skoro všude funguje, jen u nás jako by jezdili blbci.

Stavili jsme se na výběžku pevniny se sochou ženy s dítětem, jak vyhlíží svého muže – námořníka – bohužel zbytečně.

Večer jsme se ještě kochali na pobřeží a v městečku před kempem si dali konečně dobré, velké pivo. Jenže bylo chladno a foukal nepříjemný vítr, až jsem si mohl chladit půllitr vlastníma prokřehlýma rukama. V kempu jsme byli až v 21 h.

Další den poprchávalo. Jeli jsme busem, stavili jsme se na menhirovém poli a pak v působišti Paula Gauguina.

Večer jsme rozbili tábor v dešti. Měli jsme mít vyjížďku k majáku na západ slunce, ale počasí nám to nedovolilo.

Ráno naštěstí bylo hezky a tak jsme mohli opět vyrazit. Maják jsme si prohlédli, někteří si na něj i vyšlápli. Potom jsme jeli podél pobřeží, chvílema i dál, prohlédli si konzervárničku na sardinky, u kostela byla impozantní kamenná kalvárie (sousoší, něco jako naše morové sloupy apod.) a dokonce se i vykoupali. Bohužel byla dost studená voda, takže jsme tam vydrželi jen pár minut. Kemp byl ale nějaký malý, měli jsme stan na stanu.

Další ráno bylo krušné. Vedoucí zorganizovala příliš brzký odjezd. Měli jsme mít 90 km, kdo chtěl popovezl se a jel jen 60 km. Ale nebylo to nijak drsné, 20 km jsme ujeli za hodinku. Podívali jsme se na samý okraj Francie, pak se otočili a jeli podél moře dál. zajímavé bylo, jak okolo pobřeží proudilo moře. V podstatě to byla veliká řeka, okem velice dobře viditelný proud ze severu na jih. Buď se vyrovnávaly hladiny kvůli přílivu a odlivu, nebo rozdílná výška moří. Také tam jsme potkali výpravu z Čech, tentokrát jen poznávací. Měli jsme se podívat do ptačí rezervace, ale to byl jen kus území u moře, bohužel bez ptáků, jen hejno brabců polétávalo kolem. Alespoň byly všude kolem fialové louky rozkvetlého vřesu.

Míjeli jsme spoustu větrných elektráren. Byli jsme až u paty jedné z nich a po dotyku zjistili, jak vibruje a slyšeli, jak vrtule sviští. Nechtěl bych bydlet poblíž!

Další zajímavost byl funkční vodní mlýn, kde stále mleli mouku, i když to vypadalo, že jen tak pro turisty. To bylo docela zajímavé a hezké. Stavili jsme se u "starých šutrů" - dolmenů. Pak jsme se stavili v přístavním městě na pivo a jeli do kempu. Nakonec cesty bylo stoupání, ale jen mírné, žádné hory.

Kemp byl za městečkem, kde byl zrovna trh, tak jsme to raději objeli. Bohužel kemp byl na svahu, bus tam ani nezajel, tak bagáž převezli dodávkou.

Ráno jsme museli opět brzy vstávat, snídaně byla zase v 7 a odjezd v 8. Následoval přejezd busem a cyklotrasa od farních dvorců, kolem nejvyšší hory Bretaně 380 m.n.m. U chrámů byly velice zajímavé kamenné kalvárie (památník na ukřižování Krista, s jednotlivým epizodami). Sošky byly detailně propracované, některé tváře měly slzy, další byly veselé, jiné přihlouplé. Také vyplazovaly jazyk, našla se dokonce soška ženy s odhalenými prsy, údajně tesaná podle místní ženy, která pak propadla peklu. V suterénu budovy u jednoho kostela, byly krásné sochy, po sejmutí Ježíše z kříže, ve skutečné velikosti.

Vyjeli jsme na nejvyšší sedlo v Bretani – 361 m.n.m. – vzpomněl jsem si, jak jsem před měsícem vyjížděl v Provance jiná sedla, okolo 2500 m.n.m. …

Večer jsme dojeli do kempu za městečkem, kde byl trh až do půlnoci. Kemp byl ve stráni a naštěstí nám bagáž vyvezl kempař dodávkou, bus tam zajet nemohl. Ovšem ráno na nás asi zapomněl, nebo zaspal, nebo se na to prostě vyprd, a tak jsme to tahali ručně docela daleko. Naložili jsme kola do přívěsu a jeli dál. Bus nás odvezl na prohlídku vodní elektrárny, která však byla v rekonstrukci a tak z prohlídky sešlo. Alespoň jsme viděli, jak se zvedá mostovka a proplouvají lodě zdymadlem. Další na řadě byla prohlídka pobřežní pevnosti, kde ovšem nebyly optimální turistické podmínky, když skoro od rána pršelo. Takže jsme si sedli do restaurace a přečkali to nejhorší. Měli v ní výzdobu ve formě námořnických motivů, včetně 3 píp, které vypadali jako majáky.

Večer po příjezdu do kempu jsme museli počkat půl hodiny v buse, protože se strhl hrozný slejvák. Později večer byly hezké výhledy na osvětlené přístavní město a pevnost. Ráno jsme se rozmýšleli, jestli jet busem, nebo kolmo, protože se opět honily mraky. Nakonec většina vyrazila sportovně, ale s domluvou, že bus počká od dvou do čtyř v jednom městě a kdo bude chtít, dál se poveze. Hodně lidí toho využilo, ale pršet přestalo a tak to bylo zbytečné. Večer byla kola opět vyložena, protože jsme jeli fotit západ slunce u monumentálního chrámu Saint Michel.

Ráno jsme k němu jeli opět, tentokrát na prohlídku interiéru s průvodkyní. V poledne jsme busem odjeli, stavili se na prohlídku tapisérie půl metru široké a 50 m dlouhé s výjevy boje o královský trůn.

Další kemp byl už v Normandii. Po opuštění Bretaně bylo konečně slušnější počasí. Už jsme ani nedoufali, že bude jinak, než větrno a deštivo.

Ovšem ráno bylo jako obvykle zataženo a rozpršelo se. To však nezabránilo většině v cyklistickém programu.

Na pořadu dne byly prohlídky památek na osvobozování spojeneckými armádami. Já počkal na poledne, udělal si kávu a v půl druhé vyrazil. Sice bylo stále zataženo, ale přeci jen člověk se sem podívá většinou jen jednou a tak je třeba něco prohlédnout. Na pobřeží byly bunkry, pak nejznámější pláž Omaha Beach a nakonec pobřeží poseté dělostřeleckými krátery, z nichž mnohé měli průměr nejméně 20 m a hloubku okolo 4 m. Protože už bylo skoro 17 h, vydal jsem se zpět (po malé - obvyklé, zastávce na pivo) - bylo to 40 km. Chvílemi poprchávalo už na cestě tam a také zpět. Aspoň, že to bylo už skoro po větru. Dalo se jet více jak 30 km/h. Tak jsem to pálil co to šlo a přijel do kempu za 1,5 h jízdního času.

Opustili jsme pěkně blbý kemp. Ráno okolo šesté začal provoz na silnici, která bohužel vedla asi 8 metrů od stanů za plotem, pak přiběhl zřízenec, odšoupl posuvná vrata (která hrkala) a začal zametat, potom někteří účastníci začali rachotit s kastrůlky a vařit kávu. Následovala příprava snídaně, která také nebyla příliš tichá.

Ráno jsme odjížděli konečně za sluníčka a po větru. Opět jsme prohlíželi památky na spojenecké vyloďování, spousta obcí měla vystavené tanky a děla. Prohlédli jsme si také jeden hodně velký německý pobřežní bunkr, v němž byla expozice válečné techniky. Vedle něj byla další technika, včetně střel V1. Cestu jsme pojali klidně, ale přeci jen jsme jeli, celkově to bylo 100 km. Také jsme viděli několik luxusních starobylých šlechtických sídel v soukromých rukách. Místo oplocení měli živý plot a nenápadnou cedulku "soukromý majetek".

Poslední cyklistický den bylo krásně slunečno, i když v noci byla docela zima. Měli jsme jen 60 km, takže pohoda. Jeli jsme okolo snobských golfových hřišť, na pobřeží, po pauze na pivo jsme hledali nějakou restauraci, abychom se trochu najedli. To se nám povedlo až těsně před kempem, který byl bohužel nejhorší ze všech. Zase za plotem vedla skoro dálnice, navíc sprchy byly daleko a na žetony, které bohužel moc nefungovaly. Krom toho za druhým plotem byla nějaká stoka a létalo několik set komárů. Snad ani nemá cenu mluvit o podmáčeném terénu…

Ani jsme se po cestě nestavili v destilérce na calvados, protože to bylo časově ohraničené a čekat téměř hodinu na další prohlídku se nám moc nechtělo. Opět jsme doplatili na neinformovanost vedoucí zájezdu, která by tohle měla vědět. Naproti v podnikové prodejně nám zase nechtěli nalít panáka na ochutnání, protože neměli licenci na prodej alkoholu bez jídla.

Ve městě už ani neměli otevřené obchody, tak jsme si ani nemohli koupit víno, bagetu a pod. Poslední den se nakládala kola po obědě a ve 14 h odjezd do Česka. Ještě jsme se stavili v hypermarketu, koupili jídlo na cestu a pro blízké a známé nějaké ty prezenty, jako třeba víno a sýry. Ty ovšem musely do přívěsu, přeci jen bychom to nevydrželi po cestě.

Měl jsem vynikající Gorgonzolu, už skoro tekla a dala se téměř namazat na bagetu.

Jó – Francouzi sýry a víno umí!

Dopoledne jsme se šli ještě naposledy vykoupat na blízkou pláž, kdo chtěl, tak do města, podívat se na velký most, nebo si jen tak zaskočit na pivo.

Udělalo se opravdu krásně, přímo dovolenkové počasí, byla úplná škoda, jet domů. Škoda, že to nebylo dřív v týdnu, dovolená by se výrazně zlepšila.

S obvyklými asi dvouhodinovými zastávkami jsme dojeli do republiky, ráno si dali lehkou snídani v MacDonaldovi na Rozvadově a po osmé byli v Praze.

Naložil jsem si bagáž na kolo a po rozloučení jel – tentokrát nikoliv až domů, jako vždy, ale do práce, kde mně čekalo auto. To si půjčil synovec. Měl před týdnem prázdné kolo, po telefonátu, kde že vlastně mám hever, montpáku a pod, přehodil rezervu, ale nenamáhal se, nechat to opravit. Po příchodu k autu, jsem zjistil, že mám prázdné další kolo. Protože už nebylo co vyměnit, nafoukl jsem to, naštěstí to šlo a naštěstí je v práci kompresor a po naložení kola a věcí odjel. V Říčanech jsem se stavil v servisu, kde zjistili, že mám utržené ventilky. Po prohlídce servisman objevil, že je to způsobené kryty kol, které tam byly špatně nasazené (v servisu při opravě brzd). Zaplatil jsem stovku a po obědě v restauraci – knedlo-vepřo-zelo dojel domů.

Čekalo mne vybalování, vyprání ošacení, úklid dovolenkových věcí a vyvětrání stanu, spacáku a karimatky na slunci.

K jídlu byly většinou pomazánky, bagety, ovoce, jogurty, džem, rama, med, vločky apod. Bylo to se snídaněmi. V poledne jsme se někde stavili, ať už na normální, ale dražší jídlo, nebo něco malého. Večer jsme většinou vařili v ešusu instanční potraviny, nebo konzervy. Tato zem je trochu dražší, takže málokdo chodí běžně do restaurací. Jen občas.

Zájezd byl docela pěkný, mohl však být lepší.

Vedoucí nevěděla dost věcí (prý byla jako náhradnice, ale to mne jako platícího klienta moc nezajímá – má mít kvalitní materiály z cestovou), částečně to dělalo dojem, že se jí ani moc nechce. I když se bavila s lidmi normálně a byla docela příjemná, nebylo to ono. Také to chtělo podrobnější mapy, měřítko 1:150 000 není to pravé ořechové. Byla tam spousta silniček takřka bez provozu, vhodná na cyklistiku.

Dále byla škoda nevlídného počasí – to udělá hodně.

A nakonec jsme se nedostali na některé prohlídky a to je také škoda.

Přesto na cestovku (Adventura) nezanevřu, vím, že to je v lidech a druhý vedoucí, který se učil trasu bude jistě lepší. Předpokládám, že na nějaký pěkný zájezd s nimi ještě pojedu.