Gruzie na kole

18.8. až 1.8.2015

Těšil jsem se na Tibet. A zase nejel. Vloni nás bylo málo, letos po dvou zemětřeseních zase nebyly cesty. Arménie byla vyprodaná a tak jsem se přihlásil na Gruzii. Dle katalogu by to mělo byt na pohodu.

Platil jsem ovšem vyšší zálohu na dražší zájezd a to zhruba v poloviční výši s tím, že jsem předpokládal, že to přeci jen nemusí vyjít. Záloha byla prakticky celá cena náhradních zájezdů (35 000). Doplácel jsem tedy jen asi 900,-.

Cestovní horečka ani nebyla, na to jezdím docela často. Doma jsem v klidu dokončil plot, pozvolna dosypával hlínu a zarovnával tak terén. Byly dva měsíce vedra a sucha a poslední víkend před dovolenou se to otočilo. Dva dny po sobě klesla teplota o 10°C , takže od sobotních 35°, nedělních 25°, jsme měli v pondělí 15°. A dva dny v kuse pršelo. Takže i v úterý ráno, kdy jsem vyměnil silniční kolo za horáka a jel do práce a následně na letiště, zase v pláštěnce. Přichystaný jsem byl, do batůžku jsem bral jen několik drobností. Po 4 km, jsem si vzpomněl, že nemám náhradní patky na přehazovačku, následovala otočka a v dešti cesta zpět. Opět jsem se vydal do práce. Dojel jsem mírně zmoklý, ani ty pláštěnky nefungují.

Odpoledne rozebral a zabalil kolo, vložil do krabice, důkladně to celé omotal fólií, dobalil zavazadlo a svačinu.

Kolega mne odvezl v půl páté na letiště, kam jsem dorazil předposlední. Odbavení proběhlo docela v klidu. Krabice s kolem (24kg) šla do nadrozměrné přepážky, no a my se jali čekat. Koukali jsme, že to bude tak akorát časově do odletu v 19:10. Jenže po sedmé byla ještě fronta u brány k letadlu a z letadla se vyloupla uklízečka. Odlet byl nakonec ve 20 hodin. V Istanbulu jsme pak čekali asi hodinu na odvoz do hotelu. Ten byl pěkný. Po ranní sprše následovala snídaně a kolem desáté odjezd busem na letiště. Kolem desáté ovšem znamenalo skoro v půl jedenácté. Odbavení proběhlo normálně v poklidu. Turci nás v pořádku dopravili do Batumi. Tam po delší době přijely zavazadla na pásu a kupodivu i krabice s koly. Vše jsme odvezli na parkoviště, kde to řidiči naložili do dodávky. Do ní si sedli 4 lidé a do druhé 7. Po cestě jsme vyměnili gruzínské lari za eura a dolary, ochutnali místní pivo a pokračovali do Zugdidi.

Naše auto bylo Mitsubishi s pravostranným řízením. Klimu ovšem pouštěl jen po rovině a nebo z kopce, prý nemá výkon. Docela to občas voroštoval na plný pecky. Čáry tady moc neznamenají a předjíždět se dá i přes plnou. Ještě jsme se stavili v obchodě pro vodu a pivo na dvouhodinovou cestu. Šofér s námi uháněl jak Fitipaldi. Chvílemi jsme jeli na padesátce i 100 km. Kolonu, co stála u skládání nákladu v klidu předjel zprava. Do Zugdidi jsme dojeli za soumraku v 20:30. Hnedle jsme museli vybalit kola a dát přepravní krabice na odvoz. V devět jsme se všech 11 + řidič nasoukali do auta a jeli přes kilometr na večeři. Byl např. šašlik, kuřecí, saláty a výborný sýrový koláč. Také točené pivo. Jídla až moc. Před půl dvanáctou jsme se vrátili do penzionku, někdo šel spát, někdo dokončoval sestavování kola. Na letišti se k tomu chovali docela slušně a tak neutrpěly naše stroje újmu.

Na spaní jsme měli postele se šíleně měkkými drátěnými matracemi. Tak jsem maně vzpomněl na svoji zdravotní pěnu a šel trpět. V pokoji jsme byli ve třech a ten třetí byl náš gruzínský řidič, který strašně chrápal. Kolega to nakonec nevydržel a táháním za nohu ho probudil. Kupodivu pak už ani nechrápal. Vstával docela brzy (hlavně si šel dát čouda) a pomáhal asi v kuchyni se snídaní. Ta byla velmi vydatná, evidentně domácí suroviny, žádný globální supermarket. Párečky, zelenina z vlastní zahrádky, vaječná omeleta, výborný sýr. Pak nás řidič vyvedl z města, ovšem bral to po okruhu se spoustou aut. Takže jsem to otočil a jel s kolegou po trase, co jsem měl v navigaci od cestovky. Po hodině jsme to zapíchli u obchodu a dali pivo - malé. Pak ovšem přijeli další dva a tak jsme dali ještě velké. Po pauze následovalo stoupání k přehradě. Tam nás ovšem zastavil nějaký uniformovaný, a že posledních asi 200 m musíme pěšky. Tak nám aspoň hlídal stroje. Voda měla krásnou modrozelenou barvu. Následovalo ještě další stoupání a pak klesání a zvlněná rovina. Docela to odsejpalo. Byly všude vidět jakoby portály tunelů. Prý to byly vstupy do těžby manganu. Po cestě jsme doplňovali tekutiny - rozuměj - pili pivo. V cílovém městě jsme ještě jedno dali při čekání na zbytek výpravy. Byla trochu složitější navigace na ubytování. To bylo po štěrkové cestě, kde si ustlala jedna mladší slečna. Ale byl to jen silniční lišej.

Ubytování bylo zase na těch šílenejch drátěnkách. Statek měl úžasně udělanou elektriku. Např. hrnec s vodou ohřívali na železném štokrleti s topnou spirálou protaženou mezi šamotky a dvojlinka byla naférovku rukou smotaná na dřevěném prkýnku, bez jakékoliv izolace. No a taky to fachčilo. Je to tady normální.

Večeře byla opět opulentní, z místních surovin a výborná. Došlo konečně na ty avizované přípitky. Funkce Tamady se ujal náš řidič Giga, hlavně proto, že umí rusky. Tamada měl za úkol usmiřovat znesvářené rody, aby se nevybily skrze krevní mstu. Asi to dělali pomocí alkoholu a nějak ta tradice zůstala. Domácí pán měl také několik přípitků. No a pak se hodovalo. Byly opět plněné placky s masem, se sýrem, bramborový salát, salát z rýže, zelenina, výborné dortíky. Červené víno teklo proudem (evidentně vlastní, nebo aspoň místní) a hlavně ten gruzíňák. Ráno bylo to samé, naštěstí bez té kořalky a navíc pečené brambory.

Jeli jsme stále podle řeky, pramenící z ledovce a tak to bylo logicky do kopce. Pak do většího kopce a po hezkém sjezdu a pivu v „magazíne“ zase do hnusného kopce. Nejprve byly zbytky asfaltu, pak štěrkovka a pak rozbagrovaná štěrkovka - stavěli novou silnici - respektive ze staré dělali novou. Taky nás poněkud rušil bagr se sbíječkou. Ubytování bylo ve velkém domě, sprcha tekla jenom čůrkem, ale taky to šlo. Pozvolna dojeli i ostatní, zkultivovali se a vyčkali jsme na večeři. Ta byla jako obvykle výborná.

V noci přišla silná bouřka, lítaly hromy blesky, lilo jako z konve. Ráno se zase ozývalo zvířectvo, někdo něco v noci klepal a tak ani nebyl moc klid.

Vyrazili jsme nahoru k vodopádu. Na kole šlo projet jen něco, pak to bylo prudké a kamenité. Šli jsme ještě asi třičtvrtě hodiny pěšky. Na potoce byla dřevěná lávka a pak jsme došli ke stanům. Tam byli 4 pohraničníci, také ve srubech a se psem. Jen ten tank chyběl. Vyfotili jsme vodopády a vrátili se ke strojům, které byly opřené zcela bezprizorně na cestě. Potkali jsme asi 10 pěších turistů. Pak následoval sjezd na silnici a 25km do Mestie. Ubytování bylo pěkné. Ještě jsme dali na náměstí občerstvení. Cestou bylo vidět mnoho strážních obranných věží. A samozřejmě všude na silnici krávy, které fakt neuhly ani o centimetr. Po sprše byla návštěva muzea. Tam byly zajímavé artefakty, mince, zbraně, ozdoby… Chtěli jsme jít ještě na prohlídku obrané věže, ale bylo málo času a tak to vyhrála hospoda. Na vyžádání jsme se přeci jen podívali do obranné věže, co byla u ubytování. Lezlo se do jednotlivých pater po úzkém žebříku, ale rozhled stal za to. Pak byla večeře, zase velmi dobrá. Byl mladý večer a tak jsme šli na náměstí do zdejší vyhlášené hospody. Číšníci moc nestíhali, kafe trochu jiné, než jsme chtěli, narváno, spousta cizinců. Pak tam přišlo 5 chlápků, hráli na harmoniku a kytaru národní písně, zpívali a všichni byli veselí. Občas měli hosty, kteří také hráli a zpívali. Po půlnoci jsme to někteří nevydrželi a šli spát.

Ke snídani byly dobré věci, ale kupodivu bez zeleniny, kterou jsme měli dosud vždy. Tentokráte byly také pirohy. Program byl relativně krátký. Asi 10 km po polní cestě, kolem letiště, na konci sesednout, jít asi 2,5 km k ledovci a zpět. Na konci cesty byl dřevěný bar přilepený ke skále. Měli tam místní obdobu naší Plzně - golden beer. Zpět ve městě jsme dojeli do muzea alpinismu. Bylo to v podstatě hlavně o jednom borci, který měl několik rekordů a nakonec zahynul na docela malé hoře. K vidění tam byly i staré lyže, podobné měl táta - takové ty Kandaháry. Pak bylo ještě muzeum, kde bylo k vidění, jak zde žili běžně lidé. Byly moc hezké výhledy na spoustu obraných věží. Dali jsme kávičku a pozvolna se připravovali k večeři. Ta byla v jiném hotýlku. Řidičovi se nelíbila úroveň v našem ubytování, ale v tom druhém to bylo jen o něco lepší. Scházela nám zelenina a ke snídani nebyla.

Další den se dle instrukcí měla jet kochací etapa. Ale od snídaně pršelo a předpověď to slibovala na celý den. A taky jo. Navlíknul jsem atombordel (nepromok. bundu a kalhoty a na boty igelitové pytlíky) a vyrazili jsme. Na sedlo jsme jeli v dešti po betonové silnici - to docela šlo. Pak byla možnost podívat se na odbočku 2,5 km na kostel. Nikdo tam nejel po blátivce. Sjezd byl po štěrkové kamenité cestě a nejelo se o moc rychleji než nahoru. Za mostem u stánku jsem dal pivo a čekal na někoho dalšího. Přijeli asi za půl hodiny manželé a Martina naštěstí napadlo, dát si kořalku na zahřátí. Pak jsme vyrazili zase po štěrkové silnici do cíle. Posledních 15 km nepršelo, ale stejně to nebylo moc příjemné jet v mokrém. Po cestě se rozvodnil potok, který tekl přes cestu a museli jsme ho překonat. Asi 35cm divoké vody boku nevypadalo dobře. Svlíklo mi to igelitový pytlík z boty a tak jsem jel poslední půlhodinu v mokrých botách. Taky to mohlo vydržet. Na prohlídku kostela jsme nepřesvědčili správce, aby tam došel a otevřel. Prý je zajímavý a hezký. Cíl by v Ushguli, nejvýše položené vesnici Evropě - 2100 m.n.m. Záchrana byla teplá sprcha a slivovice. Pak jsme různě prali a čistili kola a čekali na večeři.

Jenže mně se udělalo docela šoufl a šel zvracet. I když v zásadě nebylo co. Přes den nejím, tak šla jen voda a žaludeční šťávy. Přidal se k tomu lehoučký průjem, ale jen opravdu lehký. Na večeři jsem pochopitelně nešel a do rána se převaloval v posteli. Ráno jsem začal s vodou, ale hlad stále neměl. Stejně jsem něco pojedl.

Fotili jsme horská panorámata, namazali řetěz kola a pozvolna se připravovali na další den. Většina (7 lidi z 11) si objednala projížďku na koních k ledovci. Na tom nejezdím – nemá to volant a brzdy!

Trasa byla 8km po kamenité cestě přes jeden ošklivější brod, ale dalo se to jet. Poslední úsek k ledovci šli jen ti na koních, my tři cyklisti jsme pořídili foto pouze z kilometrové vzdálenosti a jeli zpět v mírném deštíku. Ten naštěstí ustal. Na koních přijeli pochopitelně později, nejsou tak rychlí jako cyklisti. A měli to tak tak, začalo pořádně pršet. Sice to bylo jen pár přeháněk, ale vydatnějších. Odpoledne jsem se zahříval pod dekou a četl si. Někdo se šel projít a do hospody na točené pivo. Mirek šel pěšky na hrad. Provázela ho smečka psů. Neměl z toho dobrý pocit, ale oni neútočili.

V noci se spustil hnusný vytrvalý déšť a bohužel ani dopoledne neustal. Takže jsme zase jeli mokří. Nejprve 8km do pořádného kopce z 2100m do 2600m. Tam bylo 7°C a ani jsme nečekali na společné foto. To bychom zmrzli. Sjeli jsme asi 15km po stále stejně hnusné promáčené cestě a zapíchli to v první občerstvovně na čaj. Dali jsme k tomu místní kořalku. Chutnala trochu jako borovička. Měli tam na prodej dobrou paprikovou pastu, kterou jsme si rádi koupili. Také aspoň podpoříme místní hospodářství. Alespoň už nepršelo. Pak jsme pokračovali ve sjezdu po blátivce podél řeky, už ale se trochu oteplilo na 15°C. Konečně jsem dal pivo. V penzionu se evidentně stavil řidič - věděli, že jede 10 cyklistů. Později příchozí si dali pozdní oběd. Jenže nás čekala dlouhá trasa, sice stále z kopce, ale v blátě a na mizerné cestě. Zajímavé bylo, že s námi běžel skoro celou cestu pes. Někteří jsme tedy odjeli a až do městečka Lenthaki se drncali po cestě. Teprve 11 km před ním byl asfalt. I když určité náznaky byly. Po asi 3 km krásného asfaltu byla najednou terénní vložka. Evidentně jim to kus silnice spláchlo. Jenže vloni se nelíbilo ubytování a tak bylo změněno. Poměrně dlouho jsme čekali na ostatní, na konec jsme odjeli. Pochopitelně jsme si dali pivo. Ubytko bylo 8 km ale poněkud do kopce. Do guest house jsme dorazili na pokraji tmy. Snažili jsme se bleskově umýt kola, sebe a nějak se srovnat. Večeře byla až po půl desáté.

Další den byl dlouhý úsek. Nejprve jsme sjeli zpět 8 km na silnici. Potkali jsme nějaké pily, kde normálně řezali fošny. Většina další cesty bylo po asfaltu, ale podél řeky a tak i nějaké ty scenérie šly prohlédnout. Soutěsky, přehrada, výhledy na zasněžené vrcholy. Večer byla ochutnávka vína. Tu značku prý dodávali Stalinovi. Koupili jsme ročník 2012, byl lepší než následující. Mezitím jsme se ovšem družili s místními a oni do nás hned prali čaču - místní kořalku, která je v každé vesnici jiná. Večeře byla jako obvykle výborná.

Ráno se dojídaly zbytky, což ovšem vůbec nevadí. Byla výborná játra. Vyrazili jsme do 12km stoupání. Nahoře byl starý kostel z 11 století, velice krásný. Bylo narváno, všichni ve svátečním. Pak následoval sjezd k jezeru. Kde bylo sice málo vody, ale vykoupali jsme se i tak. Tedy ne všichni. Místní tam byli tři. Zase jsme vydupali kopec. Nahoře byl úžasný výhled na hornické město Tkibuli, kde se ještě těží uhlí. Po krásných serpentinách jsme dojeli do toho města, trochu se občerstvili a pokračovali. Na nádraží měli "čmeláka" čs. lokomotivu. Před pátou jsme dorazili do ubytování. To bylo v domě našeho řidiče. Zase na kopci, tak jsme zase opotili. Koukli jsme na hříbě domácího, cestu prý absolvovalo nervózní, ale nakonec v pořádku. Po koupeli a pivku byla výborná večeře. Otevřeli jsme víno a taky ho vypili.

Na ráno jsme si přiobjednali sladkou buchtu - měli jsme nějaký absťák na sladké. Upekli nám takový piškot se švestkami. K tomu zakysaná smetana a asi brusinková marmeláda - evidentně domácí. A výborné. Pak většina šla pěšky ke chrámu z 11 stol. Byl v rekonstrukci, je v evidenci UNESCO a také se to platí z fondů. Byl velice krásný. Já tam jel na kole ( 1,5km). Od něj zpět dolů, prudkým kopcem na hlavní silnici a do druhého největšího města (prý bylo kdysi také hlavní) - Kutaisi. Pochopitelně zase přes prudší kopec

Město jsem poněkud chaoticky prokličkoval, něco nafotil a skončil v pubu na pivku. Měli tam i Bernarda. V jiném měli zase Kozla. Na náměstí je úžasná veliká fontána, nahoře dvouspřeží zlatých koní, níže v několika stupních různé sochy zvířat. Kolem toho je velikánský kruháč po kterém se dost hustě jezdí.

Koukali jsme zde v zemi na dopravu, skoro bez bouraček. Je to dané tím, že domácí zvířata se běžně pohybují po silnici. Krávy tedy většinou leží, nebo stojí, mezitím prasata, drůbež, psi… Kráva fakt neuhne. Kolikrát ji skoro přetlačovali nárazníkem. Často uhly přede mnou, cyklisty neznají a raději poodejdou. Do toho ještě staví silnice tak, že asfaltují a když je špatný úsek, např. není mostek, nebo padá kus skály, prostě vynechají. Takže člověk jede po hezkém asfaltu, pak třeba 100 m po štěrku a zase asfalt. Normálně bez označení, takže je třeba mít stále oči na stopkách. Ale proto asi ty bouračky nejsou. Jezdí rychle, ale čekají nějaký problém.

Ještě jsme si všimli, že zde nejsou dobří řemeslníci. Kolikrát je něco pěkné, ale je v hrubých rysech. Pěkná sprcha, ale baterie se viklá. Umyvadlo drží silou vůle, a když na to někdo sáhne, vypadá to, že upadne. Všechny kliky vržou. Dveře nejsou spasované. Na chodbě dřevěné obložení, ale kus je dodělaný podivnou tapetou a ta je přes vypínač a zásuvku… Takových věcí je spousta. Prostě to nějak splácaj, a kašlou na to.

Odpoledne jsme si šli zabalit kola na přepravu letadlem. To je tak na hodinku. V sedm večeře a k tomu nám objednali folklórní soubor. Přijelo 6 chlapů ve vyšívaných kabátech, s kinžály za pasem a jejich národními hudebními nástroji. Vypadaly jako banjo. Také měli buben a dudy. Vedoucí říkal, že jezdí hodně vystupovat v Gruzii a také po Evropě. Podívali se i ve Strakonicích na festival dudáků. Byli velice dobře sezpívaní. Mužské sbory jsou úžasné. Do noci se ještě povídalo a popíjeli. To jsem ale absolvoval den před tím, a protože jsem se trochu přejedl, raději si šel číst.

Večer ještě našemu ubytovateli a řidiči v jednom, přivezli Jaguára. Starší auto, ale v dobrém stavu.

Ráno jsme měli posunutou snídani na osmou. Jenže po sedmé řidič oznámil, že mu něco bouchá, že musí do servisu a pojedeme tak ve dvě. Nakonec po dohadování, že bychom tedy jeli maršrutkou do Kutaisi, kde by nás vyzvedl, jsme ho přesvědčili a on dojednal, že si půjčí od někoho auto. Zase nebylo tak jisté, že mu to jeho opraví. Auto přijelo a jiný řidič nás odvezl do Batumi. Jen neznal kam jet, ale nakonec se doptal. Cestou pršelo, tak jsme si říkali, jak to bude špatné. Naštěstí přestalo. Bylo sice trochu jako v prádelně, ale šlo to. Po ubytování v hotýlku a občerstvení jsme šli na pláž, někteří jsme se vykoupali a kolem páté dojeli autem do centra. Šli jsme procházkou po nábřeží, ti co zabočili správně, viděli nějaký orloj. Sraz byl v devět u zpívajících fontán. Je to podobné jako Křižíkova fontána v Praze. Hrají a podsvětlené fontány tryskají. Je to volně přístupné na nábřeží. Moc pěkné. Odjeli jsme v 21:30, ale vydrželi bychom mnohem déle. Ještě jsme skočili na pivko a šli spát.

Poslední den v Gruzii, vlastně půlden, jsme se prošli 15min k pevnosti. Hradby byly celé, 200 x 200 m, ale uvnitř poněkud prázdná plocha. Nějaké vykopávky po Římanech byly, ale ne mnoho. Zbytek základů, kousek lázní, kanalizace z drenážních trubek, stejných, jako používal můj děda, nějaké amfory. V domku expozice, klasické nálezy - mince, nářadí, olejové kahany, ozdoby… I tak to byla pěkná prohlídka z dob Kolchidy, kdy se zde bojovalo o zlaté rouno. Prý to vzniklo tak, že po rýžování zlata v potoce, vložili do toku ovčí kožich a pak z něj dostávali zlaté šupinky. Takže na každém šprochu, pravdy trochu. Zpět jsme se chtěli znovu vykoupat v moři, ale nakonec se nám nechtělo máčet plavky, které by neuschly a do báglu je dávat mokré je blbé. Takže jen pivko a většina oběd.

Odpoledne přijela dodávka pro lidi a batohy. Ale krabice s koly nandali do osobního auta!!! Tři dovnitř, šest na střechu a zbylé dvě ve vacích k nám do dodávky. A taky to šlo. Na letišti byl ovšem problém, protože to ti srandisti rvali do toho klasického rentgenu. Pochopitelně my, co měli o 5 cm větší škatule neprošli, a tak celník nás s omluvami donutil otevřít a podíval se. Dokonce mi prohlížel prázdné bidony - do obou se koukl dovnitř - podotýkám, že byly průhledné. No prostě dej někomu úřad… Další odbavení už šlo docela dobře. Zase u dalšího rentgenu, jsme vyndávali věci s příručního zavazadla. Že tam mám vodu a zbytek slivovice nevadilo, ale vytahal mi monočlánky do foťáku a kontroloval peněženku zevnitř. No prostě sou divný. Odlet v klidu, u Istanbulu jsme dobu kroužili, zjevně nebylo místo. Po přistání nastaly střevní potíže nejprve u jedné účastnice, pak dost vážné problémy u druhého - ten se dokonce složil na zem. Takže následovalo volání zdravotníků, dali mu injekci, kapačku a dělali vyšetření. My po dlouhém čekání konečně odjeli do hotelu, kde bylo zase další dlouhé čekání na ubytování. Teprv kolem desáté jsme byli ve sprše na pokojích. Indisponovaný kolega přijel v jedenáct. No, a protože snídaně byla od šesti a odjezd na letiště v sedm, ani jsme nikam nešli.

Odbavení na letišti bylo docela rychlé, hlavně proto, že jsme měli jen příruční zavazadlo. Nad Prahou jsme zase zakroužili a v pořádku dokončili let. Kupodivu kola byla venku dřív než bagáž. Indisponovaný kolega měl zase smůlu - na a ne přijet zavazadlo. Takže šel jednat na reklamace. Venku teploučko, zvolil jsem tedy správně triko, kraťasy a sandále.

Dovolená se mi docela dost líbila, krom těch tří upršených dnů. Celkem to stálo 36 000,- k tomu 2x60 € za kolo a útrata 200$ (v přepočtu). Hlady ani žízní jsme rozhodně netrpěli, pivo všude. U místních normálně domácí potraviny, ne průmyslová chemie. Místní jsou srdeční, čím výše do hor a k chudobě tak jsou lepší. Ale to asi všude. Měli relativně pořádek, co jsme dohodli, normálně na čas fungovalo. A to, kvůli čemu jsme tam jeli, tedy hory a příroda bylo krásné a monumentální.

Za mne tedy spokojenost a napříště budu hledat zase nějakou pěknou destinaci.