Cyklovýlet v Itálii

15.-23.6.2013

Cortina D‘ Ampezzo, Campitello, Lago do Garda

„Protože jsem už dlouho neměl dovolenou“, vydal jsem se do oblíbené Itálie projet se na biku. Výrobce ještě mnou objednaný rám nevyrobil a tak jsem se dohodl s kamarádem Danem, který navrhl trasy, že mi půjčí horáka dcery. Dojel jsem autem pro stroj a odvezl ho rovnou na seřízení do servisu - pro jistotu. Bylo to skoro v pořádku, jen mi lehce doladil detaily, promazal a seřídil. Bohužel to ale bylo dva dny před odjezdem, potřeboval jsem posekat trávu a připravit další a tak jsem na něm najel 1,5 km. Na seznámení poněkud málo.

V sobotu ráno přijel kamarád, naložili jsme bagáž a biky do auta a ráno po osmé vyrazili na 740km dlouhou trasu. Protože další dva měli zdravotní problémy, nejeli jsme jako obvykle VW Transportérem, ale mým lehce obstarožním kombíkem (Nissan Primera). Auto to je docela velké, podařilo se vše nacpat dovnitř a nemuseli jsme dávat kola na střechu. Dokonce jsem auto umyl a trochu i vysál. Normálně ho totiž používám jako nákladní dodávku.

Koupil jsem dálniční známku, benzín, dofoukl kola a vyrazil na Rozvadov. Protože kolega nespal a celou noc se připravoval, za Prahou si zdříml. Na Rozvadově jsem dokoupil benzín a naštěstí i rakouskou dálniční známku. Hranici do Rakouska jsem nějak profrčel a pak bych asi platil pokutu jak mourovatej. Projeli jsme Brenner, zaplatili mýto (8,50 €) a dojeli v 18h do kempu u Cortiny D‘ Ampezo. Zastanovali jsme a večer strávili v družné debatě u piva. Bylo nás 10 pánů + 1 žena.

Ráno, v neděli, po snídani, jsme vyrazili na zahřívací 1. etapu - 45km, 1700m převýšení. Hodně to bylo po štěrku, několik prudkých stoupání, něco jsme tlačili. 30% na suťovisku se nedá. V první horské hospodě jsme dali pivo a někteří i špagety. V druhé jen pivo, nebo Coca colu. Cesta byla náročná. Konečně jsme využili plný potenciál horského kola. Několikrát jsme se brodili závějemi, nebo zbytky lavin. Tlačilo se nejen nahoru, ale někteří i dolů. Sjezdy byly neméně náročné, hodně to ustřelovalo na štěrku a kamenech. Ten kamarád, co jel autem se mnou na to doplatil a flákl sebou v zatáčce. Pak ještě jednou - to zachytl řidítky za větev. Odnesla to obě kolena a loket - jen klasické odřeniny. Do kempu jsme dojížděli za mírného deště. Ten ale brzy ustal. Všichni byli dost unavení, ani nikdo nechtěl jít do restaurace. Ovšem horské scenérie po cestě byly nádherné. Prudké říčky, vodopády, zasněžené vrcholky, horská údolí a další přírodní krásy stojí za tu námahu. Po cestě jsme potkávali spoustu pěších turistů.

Na kolo jsem si docela zvykl, bylo slušné, jen menší a kratší, než to moje.

V pondělí jsme si dali okruh k Misurině a od jezera klasiku na Tre Cime. To je šestikilometrový kopec s hnusným stoupáním, občas 20%. Nahoře jsme si dali pivo - až dvě, nějaké těstoviny, pannini a po odpočinku se jeli ještě podívat na ty Tři zuby (v překladu) zezadu. Cesta byla dost obtížná, místy ve vodě z tajícího sněhu, kolem kapličky a nějaké boudy. Ale zase tam byla ta tři skaliska pěkně vidět - velmi fotogenické. Sjezd byl prudký, ale rychlý a pěkný. Zase jsme si u piva, nebo coly odpočinuli a pak se rozdělili. Někdo chtěl jet zpátky do kempu, jiní ještě na jedno passo - Tre Croce. Tam jsme jeli ve čtyřech, dva jeli ještě na jednu vrcholovku, podél sjezdovky, a my dva dojeli rovnou do Cortiny. Po slabém deštíku jsme byli trochu oprskaní dolomitickým blátíčkem a ještě jsme předjížděli silničáře. Dojezd jsme dali po stezce podél potoka - bylo to hezký. Měli jsme 67km a asi 1500 výškových.

V úterý jsme měli přejezd auty přes 2 sedla do Campitello. Po mírných komplikacích s umístěním v kempu a nějakém tom jídle jsme čekali až se přežene bouřka a můžeme vyrazit. Ještě dojeli další dva, mírně nemocní kamarádi z Česka. Ti čekali až trochu odezní zranění. Rozdělili jsme se a vyjeli po trojicích, každý jinam. My jeli do Pozza di Fassa a pak údolím do 2000m/n.m. Podél potoka jsme potom sjeli částečně dolů a pak po asfaltu zpět na hlavní silnici. Zastavili jsme na pivo a pizzu a jen jsme dosedli začalo lejt jako z konve. Naštěstí tak akorát při jídle přestalo a my mohli vyrazit posledních 20 minut do kempu. Už ale po silnici, ne po stezce, kvůli pozdnímu času. Měli jsme 35km a 700m výškových. Později přijezdší jeli na Fedaiu a další trojice lanovkou a pak nějakou obtížnější etapu.

Bohužel bylo docela chladno. Další problém byl s sanitárkami. Jedny zavřeli a v druhých nebyly háčky na prádlo, takže jsme to věšeli na kliku a případně pokládali na boty. Ještě dostavovali budovu, takže to nebylo doladěné.

Za kempem hučel hodně nahlas potok, který se tam vléval do říčky. Bylo to tak hlasité, že ani nebylo slyšet, jak kolega hlasitě chrápe.

Ráno jsme vyjeli dříve, kolem deváté. Naplánovali jsme trochu větší dávku. Vyrazili jsme zpět po cestě, po které jsme přijeli autem, na sedlo Pordoi do 2150m.n.m, pak byl mírný sjezd do Arabby, výjezd na Campolongo, sjezd do Corvara na oběd a závěrečný výjezd na passo Sella. Dali jsme si nějaká ta vrcholová piva, k obědu klasické cyklistické jídlo - špagety a capučínko, že bylo trochu chladno, po mírném deštíku. Některé kopce jsme už jeli před lety, ale z druhé strany, tak to bylo docela zajímavé, ne tak prudké, docela jetelné. Celkem jsme měli 71km a 2100 výškových - docela pěkná dávka.

Ve čtvrtek byl opět přejezd autem. Bylo to rychlejší a snadnější - částečně po dálnici, k Lago di Garda. Kolem poledního jsme zaparkovali v kempu, přímo na břehu, zastanovali a najedli se. Odpoledne se skoro všichni šli koupat, s výjimkou mně a nejstaršího účastníka. My jeli také na koupání, ale na Lago di Tenno. Bylo to 500m výškových a 30km tam a zpět. Voda byla teplá a čistá. Jen jí bylo moc a zatopila pobřežní cestu, takže se jezero nedalo objet. Zkusili jsme to na druhou stranu, ale ani tak to nešlo. Zkusili jsme to ještě lesní pěšinkou, ale to se zase dostala kolegovi do kola větev a plácnul sebou. Nakonec jsme se vykoupali blízko příjezdové cesty. Mezitím začla v dálce bouřka. Rozhodli jsme se, že to není tak strašné a že pojedeme. Pochopitelně jsme zmokli. Ale bylo dost teplo, tak to ani nevadilo. Po příjezdu do Rivy jsme šli do supermarketu a znovu začalo lejt jako z konve. Po zmírnění deště jsme dojeli do kempu asi 3/4 km poněkud mokří. Vše napravila teplá sprcha.

V pátek ráno jsme se poněkud roztrhli. Rychlí rychle vyrazili a my 4 jeli 1/4h za nimi okolo Lago di Ledro na Tremalzo. Docela byly dobré stoupáky, místy 30%, ještě před jezerem. Pak jsme si dali pauzu v restauraci a dojeli poslední 2km ke stoupání na Tremalzo. To je 12km s převýšením 700m k restauraci. Tam jsme dali oběd, pivo, colu a odpočinek. Pak jsme jeli ještě 200m (výškových) nahoru, už po štěrku. Po tunýlku jsme začali hodně klesat po štěrkovce. Pak jsme několikrát trochu nastoupali a naklesali a dojeli na opravdu ošklivou „kozí stezku“. Hodně úzkou, technicky náročnou, s kameny, kořeny a štěrkem. Skoro stále jsme byli okolo 1200m.n.m. Nakonec jsme prudkým sjezdem po další takové cestě dojeli do vesničky Pregasina. Tam jsme dali večeři, protože už bylo pozdě. Sjezd byl opravdu dost technicky náročný a jelo se pomalu. Po odpočinku (a samozřejmě po pivu) jsme dojeli serpentinami zpět ke Gardě. Stavili jsme se v supermarketu a dojeli do kempu. Tam se někteří museli ošetřit. Na cestě se mnozí zranili při pádu. Celkem byli na zemi 4 lidé. Ale vše jen drobné oděrky a naraženiny. Cesta byla docela náročná. Celkem bylo 75km a 2100m výškových. I když přeci jen všichni kus tlačili. Takže nikdo nemohl říct, že to ujel. Zase jsme pokřikovali - už de! I tak to byl zážitek. Je to nesdělitelné. Kdo takovou podobnou věc nezažil, nemůže pochopit, ani si to představit.

Poslední den byla naplánovaná vrcholovka Monte Altisimo 2060m. Ráno jsme se začali chystat, ale pak se ukázalo, že hodně lidí je zmoženo únavou a nechce se jim znovu trápit do kopce. Rozdělili jsme se na 3 skupiny. První jela okolo Lago di Tenna (to co jsme jeli 2 dny před tím s kolegou), pak kolem skály do Arca a zpět. My druzí jeli na vrcholovku ve čtyřech a třetí, nejsilnější také, ale trochu později. My dojeli 10km daleko, tam kolega začal závodit se silničáky a s druhým profrčeli odbočku. Zavolali jsme jim a oni se 2,5km vraceli do mírného kopce. Odbočka pak vedla po polní a lesní cestě a ti dva to po 500m vzdali, že to není slibovaný asfalt, ale kamenitá cesta - na horských kolech to je fakt opruz! Pokračovali jsme tedy ve dvou. Jelo se po silničce mezi vinicemi, chvílemi 20%, pak trochu pozvolněji po silnici přes Brentoniku do S.Giacòmo. Tam jsme si dali v restauraci pauzu, pivo a rozdělili se. Kolega se vrátil do kempu, protože chtěli odjet domů ještě odpoledne. Já pokračoval sám do restaurace před vrcholovým stoupáním. Dal jsem špagety a pivo a jal se zdolávat posledních 400m převýšení, na zhruba 4km, už také po kamenité cestě. Nejelo se dobře, neumím po tom jezdit a už jsem byl také trochu unavený. Něco jsem tlačil. Nahoře bylo docela chladno, 17°C, vítr a mraky. Ale naštěstí fungovala horská bouda. Dal jsem velké pivo. Jaké bylo moje překvapení, když mi přinesli tupláka! A levného -7,50€! Jinak všude, kde jsem chtěl velké – Grande Birra, dávali 0,4l a medium – střední, co pijou normálně je 0,25l. Ale stejně jsem to vypil! Za chvilku přijela silná skupina a tak už jsem nebyl osamocen. Vzali jsme si větrovky, odfotili výhledy zahalené v mracích (takže nic moc) a vydali se z kopce po stezce. To bylo ovšem pro pěší. Něco zkusili sjet, já kus také, něco jsme museli jít pěšky. Při jednom pokusu o jízdu přes kameny jsem moc přibrzdil přední a šel přes řidítka na hubu. Naštěstí jsem měl téměř nulovou rychlost a tak jsem jen přepadl přes. Jen to byl schod a i ten metr stačil, abych si narazil docela dost pravé horní stehno. Mírně otřesen jsem pokračoval částečně chůzí, posléze opatrně jízdou dolů. Trochu níže byla už klasická štěrková cesta a pak asfalt. Z něj jsme zanedlouho odbočili a dojeli po štěrkové cestě do Torboly. Na asfaltce nás docela překvapilo auto uprostřed vozovky – ale vyhli jsme se. V kempu jsme si trochu odpočali, šli si zaplavat do jezera a po sprše a večeři si pokecat u vína a pivka.

Ráno jsme doplatili kemp a vydali se na 800km dlouhou cestu po dálnici, přes Brenner, Rakousko, Německo, Rozvadov domů. Vyjeli jsme v 8:30 a ve Struhařově byli 17:45. Cesta proběhla docela v pohodě, auto vydrželo a já také. Vyložil jsem kolegu, nahrál mu fotky a rozloučili jsme se. Pak nastalo obvyklé vybalování a uklízení bordelu z dovolené.

Musel jsem si vzít ještě 2 dny volna, protože noha nechtěla chodit, po rovině jsem se šoural a po schodech to skoro nešlo. V pondělí pršelo a dle fotky z passa Sennes, jsme ujeli sněžení – takže Dan to naplánoval zcela perfektně.

Trochu jsem se trápil s novou navigací od Garmina. Sháněl jsem mapy na internetu, ale je to špatné. Garmin prodává za 5000,-Kč! mapu, ale není nijak podrobná. Spousta toho tam chybí. Krom toho, za ty prachy na týden se na to můžu vykašlat. Sehnal jsem podrobnou okolo Gardy, ale také to nebylo zcela ono. A trochu to zlobilo v přístroji. Také navigace občas „ustřelila“. I když jsem byl na místě, najednou jsem byl, podle ní, o velký kus dál. A pak jsem koukal, jak to kmitá na různé strany.

Jinak se mi výlet hodně líbil, potřeboval bych natrénovat na horském kole více, ale na pořádné ježdění nemám už věk. Muselo by to být před 20 lety. A dále – takové podmínky v Česku nejsou. Musí se jezdit do pořádných hor. O to víc obdivuju toho kolegu, který toto absolovoval ve svém věku – 68 let! Druhý tam byl skoro stejně starý a my ostatní, výrazně mladší.

Holt se pánové udržují v kondici a to je pak znát. Ostatní páprdové se šourají a čumí na TV bez pohybu a nadávají a skuhrají.

Jsem zvědavý na sebe.