Cyklistický zájezd do Itálie

V pátek 4.7.2008 brzy ráno jsme dovlekli svoje zavazadla k domu pana Hroudy, který měl pod patronací zájezd.

V mírném dešti jsme začali nakládat bagáž, na kterou na vrstvě papírových kartónů spočinuly bycikly.To už ale pršelo docela dost a tak jsme přebíhali zpod střechy k mikrobusu z půjčovny co nejrychleji.

Vyrazili jsme s mírným zpožděním proti plánu přes Německo, Brennerský průsmyk do Itálie. Cílové město Bormio, poblíž Italsko – Švýcarských hranic.

Tam jsme dojeli večer, postavili stany a začali obdivovat alpské velikány.

Ráno bylo chladno, ale počasí přálo. Tak jsme zkontrolovali kola, nasnídali se a po deváté hodině vyrazili.

První etapa: 30 km z kopce, potom tři stoupání. Jenže po 5 km jsme měli první stoupání na 3 km kopec – byla to taková rozcvička, kterou jsme ještě dvakrát absolvovali.

Z Tirana jsme tedy již začali pomalu stoupat do 10% kopce, což jak se později ukázalo, je zde normální sklon. Nahoře se nacházala celnice do Švýcarska. Kolegové jeli na Berninapass, 3 km blízké sedlo. Protože mne ale chytila křeč do nohy (od velké námahy), jel jsem rovnou na pokračování trasy, na sedlo Forcola, což bylo také 3 km. S křečí jsem ale nebyl sám, ostatní to později protrpěli také. Po kávě, koláči a pivu jsme sjeli do Livigna, odkud jsme opět stoupali na sedlo Eira. Většina sedel se nacházela ve výšce okolo 2300m, vyjíždělo se asi z 1100m, délka stoupání asi 10 až 15 km.

Z Eira byl nádherný půlhodinový sjezd zhruba 30 km do Bormia a potom „zvlněná rovina“ 7 km do kempu. Na tachometru 130 km.

Druhý den se začalo trochu kabonit, ale statečně jsme vyjeli. Opět přes kopeček, ale odbočili jsme na sedlo Mortiloro (1854 m). Oč byl kratší a nižší, o to prudší - 15% nebylo výjimkou. Bohužel nahoře se přeci jen déšť spustil a postupně sílil. Do hospody jsme dojeli durch mokrý a vychlazení. Následovali dvě konve čaje, oběd (špagety, lasagne), kafe, moučník, cola a 3 hodiny čekání, jestli se umoudří počasí. Pršet naštěstí přestalo, hned jsme si vzali větrovky a vyrazili do kempu.

Po dojezdu asi po půl hodině opět začalo pršet a pršelo i celý další den. Ve stanech vše vlhké, tak jsme seděli v autě a četli si.

V úterý bylo zase hezky. Vyrazili jsme na další etapu, tentokrát na sedlo Stelvio. Tři km pod vrcholem jsme odbočili vlevo, sjeli do Švýcarska, kus cesty přešel místo asfaltu na štěrkovou cestu, do vesničky St. Maria a z mírného kopce objet horu do vesnice Prad, kde jsme se najedli, chvíli odpočinuli a začali se šplhat na Stelivo z druhé strany. Z té, kterou jsme v pátek jeli autem a děsili se mnohokilometrových docela prudkých serpentin, na nichž se potáceli cyklisté, jakoby v posledním tažení. Bohužel po 10 km jsme se museli otočit (výjezd je asi 17 km) a potupně se vrátit – padaly kameny a cestáři tam zcela nekompromisně nikoho nepustili.

Takže z kopce, do kopce do St.Marie a stoupat, opět přes štěrk na Stelvio. Co jsme si sjeli, to jsme zase vyjeli. Prad byl na 913 m, Stelvio 2767 m. Cestou jsme potkávali krávy, byly ovšem na cyklisty zvyklé. Nahoře bylo pěkně větrno a chladno. Samozřejmě žádné stromy, jen kamení, mech a lišejníky. Kolegové byli rychlí, tak čekali v restauraci, já přijel těsně před osmou večer (ale cestou jsem měl pauzu na pivo – přeci nepovezu plzeňské zpátky) a už zavírali. Takže jsme se oblékli, udělali fotky a přes půl hodiny sjížděli do Bormia a pak do kempu. Pochopitelně vařit se nám v devět již nechtělo, tak jsme šli na pizzu. Na tachometru 145 km a asi 4000 m převýšení.

Poslední etapa byla opět do Tirana, pokračovat dál 10 km a tentokrát odbočit vlevo a vystoupat z 800 m do Passo dell Aprica 1176 m asi 14 km. Tam jsme si dali rozpečenou bagetu se sýrem a šunkou, colu a sjeli přes Edolo (700 m) a Ponte di Legno (1258 m), abychom si mohli vyjet poslední etapu na Passo di Gavia (2600 m). Tam jsme byli už docela utahaní a po šesté večer se vydali na závěrečný sjezd do Bormia a do kempu. Opět 145 km.

Ve čtvrtek ráno jsme naložili vlhké věci, zaprášená kola a v půl osmé se vydali domů. Cestou jsme se ještě stavili v Tramínu pro pár lahví vína a večer okolo půl osmé dojeli do Struhařova. Na jednoho ovšem ještě čekala dlouhá cesta, do Děčína, kde bydlí.

Zájezd se docela povedl, déšť zase tolik nevadil, alespoň jsme si trochu oddychli a dokázali jsme si, že ty kopce ještě vyjedem.

Zvlášť ti dva starší kolegové se ukázali v dobrém světle, když i po 60 dokáží takovou zátěž ustát a nejen to, mají velmi solidní tempo a fyzičku.

Já sice jezdím hodně, ale po rovinách, takže jsem dosti ztrácel. A nebylo to zdaleka tím, že moje kolo má 12 kg a jejich 7 kg.

Finančně to bylo trochu horší, přeci jen auto se rozpočítává na 5 osob. Ale stejně jsme se moc neupejpali, ani s jídlem. Doby paštik a salámů v devizové cizině jsou už naštěstí minulostí. I když je pro nás jídlo dražší, není to tak, abychom si nemohli nic dát. Některé jídla jsou jen o málo dražší, než u nás a normální člověk chce přeci jen ochutnat místní speciality.

Tak zase někdy příště…