Cyklistický výlet do Itálie – Toskánsko

V pátek jsem se vydal na dovolenou.

Sice jsem minulý měsíc v Itálii byl, ale to byla dosti sportovní záležitost v Alpách. Také na kole, ale s cílem zajezdit si přes několik dvoutisícových průsmyků a dostat se trochu do kondice. Pochopitelně na kole.

Tentokrát šlo o turistiku, také na kole, jen pojatou odpočinkově a s nějakými těmi zajímavostmi a památkami.

Začali jsme po nočním přejezdu busem v Sieně. V tomto městě se koná každoroční slavnost, spojená s dostihy koní. Jezdí se bez sedla, na náměstí, kam se po obvodu nasype písek, navlhčí a uválcuje. Podle toho co si pamatuji, jde údajně o středověkou tradici, kdy závodili šlechtické rody mezi sebou. Ale již nevím přesně proč. Ovšem jako atrakce to přetrvalo a dnes je z toho velkolepá podívaná, na kterou se shání lístky dlouho dopředu.

My jsme viděli přípravu náměstí a večer v televizi také vlastní závod. Musím dodat, že slavnostní pochod , vyhlašování a podobné předehry, byly několikrát delší, než samotný závod, který měl několik koleček. Dva závodníci spadli, ale to je běžné – přeci jen jezdit bez sedla není jednoduché. Večer jsme se ubytovali v turistickém městečku Marina di Bibbona.

Druhý den jsme jeli prozkoumat ostrov Elbu.

Dorazili jsme trajektem do přístavu Portoferrájo.Zastavili jsme se u muzea Napoleona a rozjeli se na různé strany. Dost lidí se vydalo dle doporučení průvodce do přístavu Porto Azzurro. Protože jsem předpokládal velký nával turistů, našel jsem si svoji trasu středem ostrova na jih a pak okolo nejvyšší hory zpátky. Ostrov je dosti hornatý, teploty v srpnu okolo 30°C, takže člověk se musí aklimatizovat. Nejlépe v místních hospůdkách. Což jsem samozřejmě činil. V polovině trasy se mi do cesty postavilo 14% stoupání na 4 km. Ovšem potom jsem byl odměněn jízdou pod korunami stromů. V klesání byla vesnička Póggio, s hospůdkou na terase a výhledem na zátoku s městečkem Marciana Marina. Po lehkém obědě následoval krásný sjezd serpentinami k moři a zvlněná cesta do přístavu. Protože bylo dost času a dost tepla, sjel jsem si zaplavat do jedné menší zátoky. Ovšem s 2 km výjezdem skoro 10% kopce. Nic pro slabší.

Třetí den byl v plánu poloostrov Monte Argentario. Vzhledem k teplu a slabší fyzičce většina zvolila kratší trasu s koupáním. Pár lidí se přeci jen odhodlalo objet celé pobřeží. Bohužel 5 km nebylo asfaltováno a vedlo po velmi mizerném terénu – hlína a kameny. Většina lidí má dnes horské, nebo trekingové kolo, takže to moc nevadí. Mne ovšem ano. Mám silničku, i když je upravená na horší terén – silné protiprůrazové pneumatiky, odpružená vidlice a sedlovka. Ale funguje to jen na mizerné silnici, v terénu moc ne. Nicméně příroda byla velmi hezká, takže jsem stejně jel. Na konci té šotoliny nás ovšem čekal šílený „prďák“ odhadem 17%, ale jen necelý kilometr. Bicykl se stavěl na zadní… Ale i tohle stoupání šlo s větším úsilím vyjet.

Čtvrtý den byl věnován Pisse. Věž i okolí je velmi pěkné. Okolo se to jen hemží Japonci s foťáky. Jedni fotí druhé Japonce, jak jako podpírají padající věž. A pak zase ti druzí. Docela tam bylo narváno. Takže jsme si sedli do vedlejší uličky a dali si výbornou zmrzlinu. Italové umí. Při koukání do mapy jsme objevili starořímský akvadukt, který jsme šli omrknout. Bohužel bylo dost hodin a museli velmi rychle k autobusu. Odpoledne nás ještě čekala prohlídka města Lucca. To připomíná terezínskou pevnost. Na jednom náměstí jsme si dali pizzu. Pod slunečníky jsem objevil malou konstrukci z trubiček. Z té se vyklubaly trysky, z kterých se rozprašovala voda a tím se chladil vzduch pro hosty. Při návratu k busu jsme před hradbami uviděli místního „jogína“ , který stál a hlavě a protahoval se.

Pátý den byla nejdelší etapa, okolo 85 km. Bus nás odvezl do San Gimignano, odkud jme se dali přes pár slušných kopců do Voltery. Ovšem někteří se nechali odvézt do Voltery busem a jeli teprve odtamtud. Asi 50km. V každém městě jsou středověké památky.

Šestý den nás bus zase dopravil kousek cesty k městu Campíglia a my se vraceli přes Suverto a Castagneto Carduci.Byl tam delší, ale pozvolnější kopec. Po 14 hodině jsme se chtěli stavit na oběd, ale všude již měli asi siestu a nevařili. Na náměstí jsme konečně sehnali restauraci, kde měli studené saláty apod. Byly velmi dobré a v teple nevadilo, že není vařené jídlo. Jen to pečivo mají Italové bez chuti a bez zápachu. Chléb neznají. Poslední zajímavost na cestě byla nejdelší evropská alej podle silnice – 4 km v kuse bez zatáček. Je od města Bólgheri.

Sedmý den jsme měli krátkou etapu – vinařskou silnici přes menší obce Montescudaio a Casale Maríttimo. Opět středověké památky a vesnice na kopcích, někdy docela slušné stoupání. Večer jsme naložili kola do přívěsu a flákali se na pláži.

Poslední den nás bus dovezl do Florencie, podívali se na slavný most Ponte Vecchio, katedrálu Santa Maria del Fiore, sochu Davida (ovšem jen kopii) a spoustu dalších památek.

Večer byl odjezd a pak jsme tedy přetrpěli noc v buse. Do republiky dorazili ještě v noci. Lidé postupně vysedali v Plzni, Praze, Brně a Bratislavě.

Já po domluvě s řidiči vysedl na motorestu u Ondřejova a za necelou hodinku na kole dojel domů. Výstup v Praze by pro mne znamenal trmácení přes celé město a pak 35 km. Takto jsem ušetři dobré dvě hodiny.

Zájezd se docela povedl, průvodce Pavel znal velmi dobře trasy, na kterých několikrát byl a vždy nám podrobně vysvětlil cestu a upozornil, co je kde k vidění.

Bohužel tam byly dvě slečny, které chodily pozdě a 25 lidí na ně párkrát čekalo.

Teprve po důrazné připomínce Pavla, že na některých místech autobus prostě nemůže čekat a kdo tam nebude, pojede sám, třeba taxíkem, začaly dodržovat čas nástupu. Ani se neomluvily.

Počasí nám přálo, trasy byly slušné i když kopců bylo dost. Klienti ale měli nějakou slabou kondici a moc jim to nejelo. Tak jsem tam byl za hvězdu. Pochopitelně – ročně najedu 15 tisíc km a někde to musí být znát. K tomu ještě ten trénink v Alpách.

Těším se na nějaký další výlet. Předpokládám, že do Itálie se ještě vrátím.

René