Dovolená v Izraeli

2012 cyklo

začal bych obligátně: „Můj milý deníčku...“

Na začátku roku jsem si z nových katalogů vybíral letošní zájezd. Kolegyně mě ponoukala, abych jel nějakou exotiku, já chtěl spíš něco blíž. Nakonec jsem vybral Izrael.

Začal jsem se docela těšit. Po zaplacení zálohy jsem to trochu pustil ze zřetele a věnoval se všedním věcem. Přátelé a kolegové mne ale nenechali zapomenout. Strašili s teroristy a nemocemi. To mě samozřejmě neodradilo a nenechal se těmi zápecníky zviklat.

Najednou se termín odletu přiblížil a já se musel rychle připravit. Na předodletové schůzce jsme se dozvěděli nějaké detaily, vyfasovali vaky na kola a zařizovali si posledních 14 dní svoje záležitosti.

Mezitím jsme dostali informační e-mail o přesunutí odletu z Ruzyně v půlnoci, do Vídně v 20:30. Tím pádem jsme museli jet busem po té strašné D1. Pak ještě dorazil druhý mail, že se posunuje odjezd o hodinu dříve na 11:30, kvůli zdlouhavým prověrkám na letišti.

Ráno jsem dojel do práce jako obvykle na kole, dal si kafe a pustil se do rozebírání kola, aby se vešlo do vaku. Ještě, že jsem před týdnem rozhýbal zarezlé šroubky po zimě. Jakž takž se mi to podařilo rozložit a srovnat do vaku, osprchoval jsem se a kolega mne odvezl na nástupní místo za Nuselským mostem.

Vaky s koly jsme naložili a tak jsem si mohl v klidu otevřít plzničku. Cesta začala ubíhat, ale záhy se dostavila první komplikace - začalo se nám čoudit z busu. Šoféři chvíli okolo toho pobíhali, na konec stejně museli od 9 křížů volat o pomoc. Vyložili jsme bagáž a půl hodiny počkali, na jiný bus. Drobet nás tlačil čas, protože jsme netušili, nakolik se protáhnou formality na letišti. Ano stihli jsme to včas... Izraelské aerolinky El Al mají dost přísné kontroly, nejdříve pohovor, kdo jsme, proč tam letíme, kde jsme před tím byli atd atd. Pak klasika s bágly a nakonec rentgen s prohlídkou. Vše proběhlo OK a tak jsme se mohli nalodit.

Přiletěli jsme v jednu v noci, docela dlouho jsme čekali na kola a tak nestihli vlak ve 2 h. Počkali jsme si tedy hodinku na další a pak jeli dvě hodiny do Nahariyya. Tam to bohužel bylo kousek dál do hotelu - asi 10 minut pěšky s vakem na rameni. Všichni jsme měli pak rudé šlicy na kůži od popruhů. Hotel jsme měli neplánovaně od letecké společnosti, jako kompenzaci za přesun odletu z Ruzyně do Vídně. Někteří si šli hned lehnout, aby aspoň na 2 hodinky pospali. Pár nás bylo s rozprouděnou krví a tak jsme si šli sestavit kola. Pak následovalo přebalení, sprcha, další hygiena a příprava na cyklistiku. Ráno snídaně, kdo neměl sestavené kolo, pustil se do práce a postupně odjezd po navržených trasách. Zůstali jsme s průvodcem Čestmírem, jeho bratrem a ještě s jedním účastníkem jako poslední. Průvodce odnášel transportní vaky na poštu, posílal je do Jeruzaléma, kde si to budeme balit před odjezdem. Pomohli jsme mu s tím. Úředník se vyžíval ve své práci a tak to trvalo třičtvrtě hodiny. Bratr mezitím zabalil a při dofukování se ozvala rána. Vyměnil tedy duši s pětimilimetrovou dírou, dal novou, nafoukl... a ozvala se zase rána. To ho docela zdeptalo. Po chvíli hledání jsme přišli na proříznutou pneumatiku od celní prohlídky - chtěli se podívat, jestli něco nepašuje. Naštěstí měl náhradní plášť a tak mohl jet. Ovšem v prvním cykloobchodě koupil náhradní pneu a 2 duše.

Najednou ve městě houkaly sirény. Rozhlíželi jsme se, jestli máme utíkat do krytu. Byla to ale vzpomínka na oběti holocaustu. Všichni na ulici i na silnici se zastavili a uctili vzpomínku minutou ticha v pozoru. Raději jsme se také nehýbali. Pak jsme konečně vyrazili na první etapu.

Začalo to nevinně skoro po rovince, ale po několika km se ukázalo, že tady rozhodně rovina nebude. Cestou jsme potkali nejdřív desetiprocentní kopce a pak i dvacítky. Hodně lidí tlačilo... Poslední úsek jsme se odklonili od hlavní silnice a vyjeli kus po uježděné hliněné cestě do kopce před cílové město Zefat (Safed), do kterého jsme sjížděli z prudkého kopce. Ještě jsme si trochu zajeli, asfaltka vedla z příjemného kopce, ale jinam. Průvodce to kontroloval na GPS a po necelém kilometru jsme to otočili a teď už nepříjemný protikopec si zase cvičně vyšlápli. Pak jsme jeli po hliněné cestě přes další kopec až ke sjezdu do města.

Ubytování bylo v soukromém domě. Po umytí jsme si skočili na falafel (dutý chléb pita se zeleninou a masovýma kuličkama) a pak šli spát. (57km)

Ráno jsme měli v lednici připravené vajíčka, zeleninu, sýr a ještě pár drobností. Pouze jsme koupili pečivo. Dopoledne byla procházka městem, kdo chtěl, jel rovnou na trasu. Města jsou stále stavěná z kamenů, ale už se používá beton, který se těmi kameny obloží, aby se dodala patina a vzhled starého města. Vyrazili jsme poměrně dlouho, až ve čtvrt na dvě po prohlídce města a rozvalin hradu. Zvolili jsme trochu odlišnou trasu. Nejprve se vrátili po včerejší silnici, ovšem tentokrát prudce do kopce. Pak lesem po krásné asfaltce s výhledy na krajinu a také na velkou skládku. Od ní byla silnice bohužel rozbitá od náklaďáků. Dojeli jsme na hlavní a po ní asi 2 km k místním vykopávkám. Byla tam 45 m hluboká středověká studna, ale s velkým průměrem. Pak jsme po té hlavní jeli dalších několik km a dlouho bloudili ve městě, hledajíce ptačí rezervaci. Tu jsme našli za 5 minut čtyři a samozřejmě měli smůlu, protože v 16 zavírali bránu. Chtěli jsme si dát aspoň svačinu, ale pán nás vyhodil poměrně nekompromisně. Vydali jsme se tedy opět po hlavní do cílového města Qiryat Shemona. Tři km před ním byla restaurace, kde jsme měli výbornou večeři. Rostbeaf se zeleninou, rozpečený chléb a pivo. Po hodince jsme se rozjeli na poslední 3 km.

Celý den tady fouká od moře. To bylo dobré první den, ale druhý ne, to jsme měli furt proti. Hodně nepříjemné to je večer v restauraci, jakmile se začne schovávat slunce, je chladno a na tom větru i docela zima. Ubytování jsme měli u ortodoxního žida, velice příjemného pána. Večer byl brífink a dál průvodce povídal trochu o historii. Pak jsme si ještě povídali ve skupinkách u piva, kafe apod. (40 km)

Ráno jsme měli od domácího pána snídani. Nevěděli jsme jestli bude, protože je šábes a židé nesmí pracovat. Naštěstí přinešení jídla není práce.

Tentokrát jsme vyrazili před desátou, cesta měla být náročnější. Nejprve jsme šli vyfotit 3 tanky nabarvené červeně, modře a žlutě. Pak jsme dojeli přes Jordán ke Golanským výšinám a tam nastalo stoupání asi 5 km s 15% sklonem. Zbytek už byl mírnější. Tedy až do výjezdu na místní horu s panoramatickým výhledem do okolí - Meron Golan. To bylo drsných 1,5 km s 15 až 17% sklonem. Skoro všichni to tlačili... Nahoře byla restaurace a válečné okopy. Dali jsme malé občerstvení a vyjeli na poslední úsek dne. Ten byl vpodstatě furt z kopce a tak jsme to rozpeckovali celý zbytek 45 až 50 km/h. Tedy - nakonec jen dva, ostatní nestíhali a bratr průvodce zase lepil. Toho dne podruhé. No a pak, pro velký úspěch lepil ještě jednou. (66km).Večer jsme šli pěšky všichni do místního minipivovaru na večeři a pivo. Vařili 4 druhy a měli na ochutnávku set všech 4 druhů – to jsem si pochopitelně nemohl nechat ujít. Nakonec jsem skončil dvakrát u kvasnicového. V půlnoci jsme se vrátili (bylo to 2km) a šli spát.

Další den byla etapa přes Jordán ke Galilejskému moři. V Jordánu jsme se pokusili vykoupat. Jenže to je větší říčka, ale s dost silným proudem a bohužel mělká. Aspoň jsme si lehli do proudu do studené vody. Pak jsme nahatí schnuli. Najednou se údolím prohnala vojenská helikoptéra. Protože v izraelské armádě slouží i holky, raději jsme si dřepli, abychom je nepohoršovali a nezačali po nás pálit. Po uschnutí jsme si vyjeli zpět na cestu a dojeli ke Galilejskému moři z kopce, až jsme byli v mínus 150m. Pak nastalo hledání té spousty kostelů a dalších náboženských památek. Dojeli jsme do Tiberias, kde jsme měli ubytování v hostelu. Došli jsme do města na gyros. Tam nám dali ochunat všelijaké restované zeleniny a pod. Velice dobré až na tu feferonku, která pálila jako čert. Pivo to spravilo. Večer jsme se šli podívat na mešitu a trochu do města. Trochu jsme popili pivo, dokonce měli tupláky, které si dva lidé dali, pak ještě whisku (z vlastních zásob) a šli spát do hostelu. (60 km)

Ráno skoro všichni vyrazili brzo. Chtěl jsem vyměnit šekely, v bance jsem čekal 20 min a pak stejně nic nevyměnil, protože měli velké poplatky. Dojeli jsme na konec Galilejského jezera, chtěli se kouknout na nějaké hromadné křtění, což se nekonalo a jeli rovinkou k odbočce ke křižáckému hradu. Ten byl opravdu monumentální, ale dost rozebraný, údajně kvůli tomu, aby křižáci nemohli znovu ovládat dobyté území. Bylo to ovšem 6 km do prudkého kopce dobrých 8%. Vyjel jsem to za hodinu, ale stálo to za to. Ruiny byly za námi a od nich jsme jeli po polní cestě. To docela šlo, chvílemi sice po kamení ale jelo to. Pak jsme špatně odbočili a objeli kilometrové pole obilí přímo po poli. Ti co měli horská kola jeli, bratr průvodce měl galusky a bořil se do hlíny, já také, i když trochu méně – pakárna. Poslední kousek byl 7km po větru, tak jsme to mohli mastit rychle do Bet She An. Tam bylo docela zachované římské město, velké a velmi působivé. (65 km)

Ráno nám průvodce kladl na srdce, abychom jeli včas, jednak kvůli vedru, ale hlavně kvůli 90 km trase. Většina se rady držela rady a vyrazila. Projeli jsme na Palestinské území a hned viděli rozdíly proti Izraeli. Většinou velký nepořádek. Na polích zaorané igelity od předchozí sklizně, okolo odpadky, chatrče a plechové boudy na bydlení. Děti chytají cizince za ruce aby jim něco dali, dospělí nám mávali a zdravili nás. Na kole jsme pro ně byli atrakce. Dojeli jsme do Jericha, kde jsme se koukli na muslimský palác, 1000 let starý a největší atrakce - 12 tisíc let staré zbytky města s hradbami. Je to nejstarší souvisle obývané město. Na konec jsme se projeli po částečně postavené čtyřproudovce, po které skoro nic nejezdilo. Malá chyba byla, že po 2km průvodce zjistil, že jedeme blbě. Vrátili jsme se zpět, znovu objeli náměstíčko, koupili piva na večer (dokonce měli lahvové 0,7 litru) a jeli do hostelu na předměstí. Po očistě jsme nasedli do taxíků a nechali se odvézt do centra. Někdo korzoval, někdo šel na večeři, několik nás zašlo na vodní dýmku – tady se tomu říká šíša – fonetický přepis. Byli jsme domluvení s tím taxíkářem, že se pro nás pak staví. Přijel na čas, vše dobře dopadlo. Jezdí tady spousta škodovek Octavia, jako taxíky. (100km)

Další den jsme konečně dojeli k Mrtvému moři. Ráno jsme si nejdřív dali vyjížďku k malé oáze s beduínským tržištěm a pak už klesali do -400 m k hladině. Ještě jsme se stavili na nalezišti svitků v Qumranu (Kumrán). Podél moře jsme jeli s několika prudšími kopci do hostelu, velice pěkného a čistého. (60km) Hned jsme šli do zdejší rezervace podívat se na kozorožce, damany a krásné vodopády. Pod jedním jsme se v tůňce vykoupali a v doapdajícím proudu se nachali chvíli masírovat. A nakonec jsme zamířili k té přesolené louži. Konečně jsem se mohl válet na hladině bez hnutí. Bohužel se mi dostala voda (slaná, jakoby olejovitá kapalina) do očí a pálila jako čert. Pomalu mi to vyplavily slzy. Zkusil jsem to i rukama, ale pochopitelně se to ještě zhoršilo, když byly také od slané vody. Pak jsem si ocucával prsty a těmi to otíral. Večer jsme si objednali večeři. Byl to systém švédských stolů, ale přežrali jsme se. Každý chce ochutnat co nejvíc a přežene to.

Snídaně byla podobná. Čecháčkové se ale nezapřou a jedna paní si balila buchty do ubrousku s sebou na svačinu. Další etapa byla moc krásná. Nejprve jsme se stavili v botanické zahradě, kde měli také velké želvy a moc příjemné zvířátka, asi nosály, které se nechali drbat. Další zvěř jsme neprohlíželi. Kousek dál byly lázně. Chtěli jsme se tam stavit a absolovovat nějakou tu léčebnou kůru, ale s bicyklem nás tam nepustili. Objeli jsme to tedy a šli na pláž. Tam jsme po chvíli zpozorovali lidi, jak se válí v bahně. Tak jsme se šli válet taky. Jistě budeme oba (s bratrem průvodce) zdraví jako řípa. Po očistě, jsme vyrazili na největší atrakci toho dne - Masada. To je komplex pevnosti a sídla krále Heroda na vysoké skále. Na horu jsme vyjeli lanovkou (300 výškových metrů) včetně kol a pak hodinu procházeli ruiny. Bylo to velice působivé. Dolů jsme snesli kola po obléhací rampě z dob starých římanů a pokračovali do prudkého kopce do 600 nadmořské výsky z -400m. Projížděli jsme krásnou pouštní pahorkatinou s výhledy do dálky. Nad nejprudším stoupáním byla oáza, kde jsme poprosili o napití. Sice to bylo pro turisty (prý nejvíc Izraelské, aby viděli, jak se tu kdysi žilo), ale pustili nás tam. Měli jsme výbornou kávu, sladkou a silnou, která bublala ve velikánské konvici nad žhavými uhlíky. Před městem Arad měl kolega zase měkké kolo. Po usilovném pátrání byla nalezena dírka u ventilku a do městečka jsme přijeli potmě. Rychle jsme dojeli pro večeři a pivo (pivo místní - Izraelské, uzené makrely, nebo co to bylo, obchod vedli rusové – ruští židé), stihli konec brífinku a po jídle šli pozvolna spát. Ubytování bylo opět v soukromém domě - domech - do jednoho jsme se nevešli. V přízemí byla fizioterapeutická ordinace s masážními stoly a přístroji. Na zdech visely diplomy, také z Číny, z nějakého kurzu. Majitelé byly Rusové, vlastně ruští židé. Rusů je tu spousta.(60 km)

Ráno jsme poměrně brzo v 8h vyrazili. Čekala nás částečně rovinka, pak odbočka na vykopávky a prudký kopec na check point - vojenská kontrola před Palestinou. Odtamtud jsme jeli raději společně. Jeden pán odjel sólo, chvíli jsme na něj čekali, aj i 2 km jsem pro něj jel hledat ho, ale byl dál. Naštěstí se po nějaké době vrátil a mohli jsme pokračovat. Protože jsme dojeli do Hebronu a chtěli jsme projet přímo, museli jsme společně skrz několik vojenských kontrol. Naštěstí nás pustili a nemuseli jsme to objíždět. Jako pěkné zpestření jsme měli místního průvodce. Jezdil tam mladík, okolo 30 let na inlinech – velice dobře (a měl i dobré vybavení). Ujal se nás a celým úsekem nás provedl. Jel rychle a tak občas čekal na pomalé cyklisty. Chvílema kličkoval, chvílema jel pozadu a tak všelijak se předváděl. Druhý den jsme ho opět potkali zase na bruslích.

Při průjezdu městem jsme viděli velké rozdíly. V palestinské části šílený bordel a nepořádek. V židovské docela klid, ale na každém rohu voják. Rychle jsme se ubytovali v hotelu, osprchovali se a vyrazili taxíkem k mešitě, spojené se synagogou. Otevřená byly už jen židovská část, kterou jsme si prohlédli pod dozorem dalších vojáků a po průchodu rentgenovým rámem. Všichni jsme pískali, ale jako turisti z Ček republic (Tchechoslovakia) jsme mohli dál. Jen se zeptali jestli jsme muslimové - všichni jsme byli křesťané. Pak jsme šli pěšky zpět. Cestou jsme se stavili na kebab. Po večerním brífinku nás pár šlo do místního baru. Bylo to spíš hráčské doupě. Mastili karty, kouřili šíši (vodní dýmky) a bavili se. Přišlo mi to lepší než v české hospodě. Dali jsme si čaj, kafe (s kardamonem, u nás se dává do čaje, docela zajímavá chuť. (60 km, maximálka z jednoho prďáku 80 km/h)

Po hotelové snídani jsme, opět v pelotonu, vyrazili směr Betlém. Z Hebronu jsme se docela dobře vymotali a jeli skrz další Palestinské osady. Vojáci nás sice varovali, ale to je u židů normální. Nemají se s araby rádi. Nakonec jsme projeli betonovou, 5 m vysokou zdí skrz bránu, s kontrolou. Vojáci chtěli vidět pasy. Jako normální turisti jsme prošli bez problémů. Než jsme opustili město, lidé několikrát lepili, byla všude spousta střepů. Pak i za městem. A navíc neměli kvalitní pneu a pásky do ráfku. V Betlémě byl hroznej kopec s klouzavým asfaltem. Z náměstí jsme šli k místu narození Ježíše Krista. Ke hvězdě v jeskyňce byla fronta tak na 4 až 5 hodin. Prohlíželi jsme si tedy chrám a zjistili, že u východu z jeskyňky je hlídač, ale občas tam někdo projde. Tak jsme to postupně zkusili a vyšlo to. Sice se to nemá, ale oni přijedou klimatizovaným busem, mají na to celý den a my se tam rveme ve vedru na kole a je třeba jet dál. Dotkli jsme se hvězdy, pokřižovali se a pomalu šli. Na náměstí měli točené pivo. Pak jsme ještě vyrazili na malou prohlídku města. U kol zatím hlídal průvodce, kterého někdo vystřídal. Dojeli jsme kousek do Jeruzaléma. (50 km) Nejprve jsme koly zablokovali úzkou uličku, kde prodávali ve stánkách suvenýry. Lidé ani nenadávali. Ubytovali jsme se v hostelu. Vypadalo to trochu jako na hradě. Malé klenuté místnosti. Pak jsme vyrazili na večerní prohlídku starého města. Jsou to úzké křivolaké uličky, samé schody, samý kopec. Prošli jsme část křížové cesty, podívali se na hradby a brány a nakonec celí uondaní si dali pivo před hradbami (uvnitř se to nesmí - nemá, kvůli arabům).

Ráno jsme se taxíky přesunuli na Olivetskou horu, z ní sešli dolů, prohlédli několik chrámů a další spoustu náboženských památek. Večer jsme si prošli nové město, podívali se na upravenou pěší zónu s moderníma tramvajema a skončili v hospůdce na točené Makabejské pivo. Hlídkoval tam místní capo a hned že dnes to má pro nás za půlku. Dali jsme si tedy několik žejdlíků, došli na brífing a zase se tam vrátili, s dalšíma lidma. Kápo nás opět srdečně přivítal a tak jsme si jich ještě pár dali. Vrátili jsme se v půlnoci ve veselé náladě. Konečně jsme se také zavodnili. Po cestě v těch vedrech na kole šel málokdo čůrat – všechno jsme vypotili. Měli jsme pít víc.

Ráno jsme šli opět na prohlídku města, každý si něco svého vybral. Po poledni jsme odjeli na vlak. Původně jsme měli odjet až další den, ale udělali jsme změnu, abychom viděli Tel Aviv. Do vlaku nás jako obvykle zpočátku nechtěli pustit, ale po vysvětlení, že máme cyklovaky, jsme byli vpuštěni na kraj haly, kde jsme vyndali přední kola, bicykly dali do vaků a skrz turnikety se propasírovali do vlaku. Jeli jsme v posledním vagonu, kola byla naskládána mezi sedačkama. Pak ale přišla nějaká vlakvedoucí a nejdřív se chtěla protáhnout mezi. Hned pochopila, že to nepůjde. Tak to zkusila přes sedačky. To se jí taky nepovedlo. Nakonec to vzdala a do té zadní kabiny si počkala na další stanici. Ve vlaku byla puštěná klimatizace tak, že nám byla zima. Vystupovali jsme v Tel Avivu. Udělali jsme řetěz a podávali rychle kola ven. Před nádražím jsme nasadili kola a odjeli do Jaffy do hostelu. Tam jsme spali po osmi, ale zase to nijak nevadilo. Jedna paní pravidelně běhá a tady byla nadšená. Brzy ráno v půl sedmé vyrazila a běžela po pobřeží víc jak půl hodiny tam a pak zpět. Dali jsme si snídani, tentokrát jsme měli sladkou, rozpekli si tousty, džem, nuttelu... Společně odjeli kus do hlavního města, zvolna podél moře k místnímu letišti a zpět. Stavili se vykoupat a po poledni na poslední kebab nebo falafel.

Po jedné hodině si vzali z hostelu bagáž a vydali se na nádraží, přejet 2 stanice na letiště. Do vlaku jsme to zabalili jen zběžně a na letišti pak pořádně. Všude si dávali časovou rezervu, ono to je v Izraeli složitější s kontrolama. Odlet v 19h. Do Ruzyně jsme přiletěli na čas - před 22h jsme už rolovali. Pak jednoduché odbavení. Poprvé jsem mohl ocenit nový pas s kódem. Přišel jsem na přepážku s automatem, přiložil pas, nechal se zkontrolovat kamerou - a byl jsem skrz. Pak ještě klasicky dlouhé čekání na nadrozměrná zavazadla, dobrá čtvrthodina a konečně rozloučení a mohli jsme se rozejít k čekajícím odvozům. Pochopitelně jsme si předtím vyměnili adresy, abychom si pak mohli předat fotky.

Dovolená to byla krásná, mohla být delší. Přidal bych den na Mrtvé moře, kvůli lepší prohlídce botanické zahrady, dál na bahenní lázně a archeologické naleziště. Pak by odjezd na Massadu byl ráno za chladu a ne přes polední výheň. Další den bych přidal na Jeruzalém a jeden také na Tel Aviv. Bylo by to tedy 12 + 3 dny.

Celá ta sranda vyšla na 30 tisíc + 10 tisíc prohlídky, jídlo a pití. Nijak jsem se neomezoval. Ale do drahých restaurací jsme nechodili. Spíše si vybírali menší stánky s místními jídly. Sice se našlo několik lidí, kteří poměrně důsledně nakupovali levné věci ve větších supermarketech, ale já chci na dovolených ochutnat místní a považuji za velkou hloupost, jíst po světě to, co doma.

Doufám, že ještě několik takových zajímavých dovolených ještě bude.