Kuba
Vloni jsem si pro samou práci, skoro ani neodpočinul.
Letos byla teplá zima, takže jsem lyže nechal odpočívat a tak jsem pátral kam jet do tepla.
Říkal jsem si bude ještě zima, kolegové budou odhrnovat závěje a já se budu válet u moře.
Volba padla na ostrov svobody – jak místní svoji vlast nazývají.
Nejdříve jsem zjistil, že mám málo peněz. Ono když člověk předělává pokoj za 50 000,- Kč,
tak holt další desetitisíce v kasičce už nenajde (při lehce nadprůměrném platu).
Takže přes polovinu jsem zaplatil a zbytek půjčil od táty – je moc hodný a vstřícný. Splácet to budu asi půl roku.
Potom jsem musel vyřešit druhou důležitou věc: přesvědčit šéfa, aby mne pustil. To nebylo jednoduché, v práci je taková permanentní rekonstrukce, od loňského roku dost velkých rozměrů. Nakonec mi kývnul, ale doteď si to vyčítá – co je tam práce. Jenže to bych si dovolenou nemohl vzít vůbec.
Pak jsem už jen dál pracoval a těšil se.
Na konci února (26.2.) ráno mne kolega odvezl na letiště.
Den před tím, v neděli odpoledne, jsem na kole dojel do práce, chvíli ještě pracoval a pak se připravoval. Do vypůjčeného vaku jsem musel nasoukat částečně rozebrané kolo, důkladně obalit a zabezpečit proti poškození.
Na letišti jsme byli poučeni jak a kam máme jít postupně
absolvovali prohlídky a kontroly. Hned začaly první komplikace. Měli jsme moc těžká
zavazadla. Povolené je
Jediný z naší skupiny neprošel a musel doplácet. Měl
Cesta do Madridu proběhla hladce, za 2,5 h jsme tam byli. Pouze přestup byl značně zdlouhavý. Přistáli jsme na staré části a letištní bus nás vezl okolo letiště.
Další let už byl únavnější – 10 h je dlouhá doba. Přistáli jsme v Santiagu de Kuba.
Bylo to ze dvou důvodů: jednak je Kuba velmi dlouhá, takže bychom se museli vracet, jednak vítr fouká od východu a jet proti němu je hnus.
Cestovka měla pronajatý starší bus, ze kterého vymontovali 4 řady sedadel a tam jsme naskládali kola. Odvezli nás do města. Ubytování jsme měli v soukromí, vždy po dvojicích. Víc jejich úřady nepovolují. Vždy jsme měli pokoj se dvěmi postelemi a kombinovanou sprchou a záchodem. K tomu ručník mýdlo a toaletní papír. Na pokojích pro cizince byla vždy klimatizace a ventilátor. Jenže často to dělalo takový kravál, že jsme nechali vychladit pokoj a vypnuli to. Přes noc jsme třeba jen pustili ventilátor na jedničku. Někdy to chladilo až moc.
První jídlo bylo společné, na terase, jako téměř vždy potom. Domácí nám nanosila plné stoly a začali jsme se trochu poznávat. Na letišti jsme se jen seznámili. Po večeři (posunovali jsme si hodinky zpět o 6 h, jsme se rozešli do jednotlivých domácností.
Ráno prohlídka města, pevnosti (vezli nás tam těmi starými americkými bouráky) a večer příprava kol. Většinou moc neutrpěly, jen pár oděrek. Já měl ulomený šroubek. Další den nás naložil bus a převezl na severovýchodní část do města Baracoa.Po vyložení kol odjel a vezl nám ty vaky a teplé oblečení. Zbytek jsme brali do brašen. Jednomu kolegovi nepřišlo zavazadlo, po vyptávání se zjistilo, že je na Ruzyni. Že to pošlou a až pojedeme za týden okolo Santiaga, stavíme se pro něj.
Další den byla lehká projížďka na pobřeží, abychom se dostali do obrazu. Měli jsme s sebou místního, který nám ukazoval zajímavosti.Také jsme měli projížďku na pramicích po ústí řeky, prohlídku ostrůvku s popisem místní flóry. Večer nám upekli sele. Servírování bylo v bambusu – rozřezali kmen a do jednotlivých dílků ve tvaru okapu nám nakládali jídlo. Jako pití jsme měli krom piva, drinky. Jeden byl v grepu, který po vyjmutí dužiny naplnili. Pak tam barman stál se zbytkem (asi čtvrtina ) rumu v lahvi a protože se mu to nechtělo uklízet, dolil nám to. Říkal jsem si, že mi to doma nikdo neuvěří.
Další den ráno jsme se přichystali a vyrazili na přejezd hor. Sice na cestovce říkali, že pojedem do hor, ale nedokázali mi říct, jak jsou prudké kopce. Byly hodně prudké a protože jsem měl malé převody, dost jsem bojoval. Ono to nešlo občas ušlápnout, takže jsem tu a tam musel tlačit. Moje chyba, mohl jsem to doma přehodit.
Na druhé straně pohoří jsme jeli podél moře. Tam jsem zase všem ujel – cítil jsem hospodu s chlazeným pivem. Protože to byli normální lidé, žádní velcí cyklisti, neměl jsem v zásadě konkurenci, vyjma těch prudkých kopců. I když někteří sportovali. Po pivu jsem si dřímnul, a když přijeli ostatní, vykoupali jsme se a dojeli do Campissima (obdoba našich zotavoven ROH).
Další cesta vedla po jižním pobřeží do Santiaga. Před ním jsme nastoupili do busu, vyzvedli ztracené zavazadlo a popovezli nás do města. Ráno jsme vyrazili opět na kole.
Další ubytování bylo opět Campissimo. Večer jsem se při setmění vydali k jednomu místnímu. Udělal nám žranici z mořských potvor. Stoly se jen prohýbaly. Ryby (prakticky bez kostí), raky, kraby, krevety. K tomu dva druhy rýže. Dávají tam běžně smažené banány tvaru a chuti bramborových lupínků. Domníval jsem se, že banány jsou max dva až tři druhy, ale ono jich je asi 20. Samozřejmě k večeři (vždy) byla zeleninová příloha.
Při dalším cestování jsme viděli spláchnuté úseky silnice, po hurikánu před dvěma lety. Protože nemají peníze, tak to neopravují. Dvakrát jsme spali v hotelu na slušné úrovni. S bazénem, solidní restaurací a hezkým okolím. Cestou byli vidět supi, všude domácí zvířata. Slepice, krávy, voli (s těmi orali a jezdili), koně a osli v povozech.
Jeli jsme podél třtinových plantáží. Většinou sklízeli kombajny, ale také ručně mačetou.
Tu tam měli skoro všichni, také s nimi sekali větve u silnic a dokonce i trávu. Musím uznat, že to tam je většinou upravené a ulice stále někdo zametá. Také je tam umělá zaměstnanost. Všude jsou nějací uniformovaní hlídači a v muzeích v každém sále „děžurná“ a hlídá.
Dosti často vypalují trávu, jenže občas to neuhlídají, vezme to švunk a shoří jim pole. Také jsme jich pár viděli.
V Trinidadu jsme viděli už začátky turistického boomu. Pěší zóna a náměstí opravené, hodně cizinců. Jinak jsme byli za exoty, obzvlášť na kole. Každý večer se v klubech hraje na živo, tancuje salsa a lidé se baví. Jen mi vadilo, že jen salsa, jestli snad nic jiného neumí… Často jsme viděli, jak se hudebníci sešli na náměstí a udělali koncert pro všechny. Jen v klubech to měli moc nahlas a nebylo slyšet vlastního slova. Z Trinidadu jsme měli výlet na katamaranu a šnorchlování. Moc pěkné. Člověk se sice musí naučit dýchat tou trubkou,ale to se dá zvládnout za dvě tři minuty a pak se jen vznáší na hladině a kochá se koráli a barevnými rybičkami. Plavat se nemusí. Ruce jsem měl podél těla a jen trochu plácal ploutvemi. NA břehu byli leguáni a krabi v ulitách – všude šmejdili.
Další výlet po dvou dnech byl busem do botanické zahrady. Potom nás převezli na západní část a jezdili jsme poslední dva dny na kole. Konec byl dvoudenní prohlídka Havany.
Jednou jsme také spali v chaloupkách na kuřích nožkách. Opět Campissimo, ale na 4 kůlech dva metry vysoko chýše, pokrytá palmovými listy. Tam na podlaze dvě matrace, na kterých se spalo. Fakt pěkné, u potoka. Opět jsme tam měli selátko. V posledním městečku před Havanou jsme měli ubytování v soukromí a částečně v hotelu. Po příchodu do hotelu jsme se chtěli ubytovat, řekli jsme, že tam máme rezervačku, ale recepční nám s úsměvem sdělila, že hotel je plný….Prostě Kuba. Takže jsme šli do soukromí, ale na černo, protože oni tolik turistů najednou ubytovat nesmějí. Večer přišel místní, jestli nechceme jít do sirovodíkových lázní. My že jo. Ale je to oficiálně zavřené, tak načerno. Chtěl za to 5 €.
Poslední cyklotrasa vedla nádhernou krajinou, údolím a podél kopců, které vznikly erozí. Takové homole, dosti prudké stěny, tvar trochu jako Říp. Na konci údolí byla hospůdka po převisem, ve vápencové krasu. Měli tam místní drinky s medem.
Večer byl pořádný slejvák, ale naštěstí jsem již byli pod střechou tak to nevadilo.
Jinak celé tři týdny jsme měli jen a pouze kraťasy, tričko a
sandály. Ovšem jeli jsme ze zimy, tak to chtělo účinný opalovací krém, nejméně
faktor
Havana je krásné město, nabité koloniální architekturou, bohužel zanedbanou. Ale už zjistili turistický potenciál, tak začali opravovat. Bohužel při zestátnění dostali ti chudí domy bez zásluh a neumí si toho vážit. Krom toho jižní národy nemají zažité pracovní tempo, mají snadné živobytí tak co by se namáhali.
Sice chtějí změnu, chtějí to co mají turisti a co vidí v TV, ale podle mne budou plakat, až budou mít kapitalismus. Myslím, že na pracovní tempo si jen tak nezvyknou. Fidel Astro je jejich vzor, ikona a uctívají ho. On je spíš filozof. Kubánci se bojí, že to po něm převezme jeho bratr Raul a ten je voják. Takže by to tam držel násilím.
Zpět jsme letěli ve dvě v noci, opět 10 hodin do Madridu. Bohužel nebyl spoj, tak jsme přespali a ráno do Prahy.
Madrid jsme si večer prošli. Sice hezké, opravené a udržované domy, ale moc vysoké a moc úzké uličky. takže jsem si připadal jako v kaňonu. Královský palác velkolepý, některá paláce také.
Dovolená krásná, počasí se povedlo a jsem rád, že jsem to viděl ještě za starého režimu, protože, až se tam nahrnou američtí turisté, bude to moc naoko.
Celá sranda mě vyšla přes 75 000,- ale vůbec nelituji.
Kolega sice říkal, že jsem cvok, že bych za to měl nové topení, jenže on je pecivál a stará-mladá konzerva. Zážitky mám pro sebe, nikdo mi je nevezme a materiální věci se vždy nějak vyřeší.
René