Kyrgyzstán 2014

na kole a taky pěšky

Na počátku roku jsem hledal zájezd, kam bych se tak podíval na kole. Protože od září mám horáka, padlo rozhodnutí – do hor. A protože mám pořádný stroj, chtělo to pořádné hory – ty jsou jen jedny – Tibet. Přihlásil jsem se tedy, zaplatil zálohu a těšil se. Bohužel v červenci mi z cestovky zavolali, že jsme jen 3 a minimální počet je 8 až 10 lidí a tak se zájezd ruší. Paní z cestovky se mne ptala, zda chci vrátit peníze, nebo vybrat jiný zájezd – pochopitelně jsem chtěl někam jet a tak mi nabízela různou (mírnou) exotiku – postupně jsem říkal několikrát „tam už jsem byl…“ až se mne konečně zeptala, kde jsem ještě nebyl a kam bych chtěl jet. Tak tedy někam na východ. Nabídla mi 3 zájezdy – všechny měly poslední volné místo – vybral jsem Kyrgyzstán (taky blízko Tibetu a hory). Termín byl asi o 3 týdny dříve a tak jsem musel za šéfem, požádat o změnu termínu dovolené (bylo mi vyhověno – tímto děkuji), rychle doplatit částku, vybrat dolary (eura tam nemají rádi) a připravovat se. To dělám obvykle na poslední chvíli a skoro to tak bylo i tentokrát. Nicméně několik věcí jsem musel zařídit předem. Jednak, a to hlavně, odvoz přepravní krabice do Prahy, dále stan, spacák a karimatku. Také ošacení a vybavení. Normálně jsem to vozil v brašnách, ale na horském kole mám jen podsedlovou a batůžek na záda- moc se toho nevejde. Naštěstí mi krabici z prodejny včas doručili a naštěstí jsem jel týden před odjezdem autem k neteři a tak bylo možno vše odvézt do práce.

Na předodletové schůzce nám popsali, co nás čeká a slíbili data do navigace – to se pak velice hodilo, na průjezdy a dojezdy na místo kempu.

Trochu problematické se mi zdála doprava na letiště, ale zjistil jsem, že od hlavního nádraží jezdí bus speciálně se zavazadly na letiště. K němu jsem naplánoval cestu metrem a k metru bych to dotáhl na kolečkách na stěhování. Tuto anabázi jsem naštěstí nemusel absolvovat, protože mne nakonec vzal autem průvodce zájezdu – čímž Slávkovi ještě jednou děkuji.

Odletěli jsme zhruba v poledne v sobotu 26.7. s tureckými aerolinkami. V letadle jsme měli ke svačině dobrého lososa a zhruba za 2 hodiny se blížili k Istanbulu. Před městem letadlo udělalo dlouhou otočku nad Marmarským mořem, v jednu chvíli to pořádně drnclo – asi zpomalovací práh – přistáli, počkali 4 hodiny na další spoj a letěli na Biškek. Ale už se posunovali ručičky na hodinkách o hodinu dopředu. V Biškeku jsme byli v noci v půl jedenácté – tam se posunuli hodiny +4h . Protáhli jsme naše velké krabice skrz dveře a venku počkali na 3 dodávky, které nás měly odvézt. Do jedné nacpali řidiči většinu kol, do druhé zbytek a bagáž. Po naložení ovšem jeden řidič zjistil, že nemá klíče od auta a tak po dlouhém hledání zase bagáž a krabice s koly vyložili a na podlaze auta konečně našli ty klíče… Následovalo opětovné nakládání. Moc to nešlo, ve vozidlech byly nesklopné sedačky, ale ruští šoféři to tam nakonec narvali. Mezitím se šlo několik lidí vyčůrat do parčíku. Jednomu se to ovšem stalo osudným – spatřil ho hlídač parkoviště, vysílačkou to nabonzoval místnímu strážníkovi a ten chutě přiběhl a jal se odvádět nebožáka na stanici. Další účastník se ho zastával a tak šli oba – druhý jako mluvčí. Po hodné chvíli byli propuštěni. Dotyčný zaplatil pokutu 300 SOM za „malé chuligánstvo“. Tak to byl v důchodovém věku poněkud překvapen. Nakonec bylo vše jak má a tak jsme mohli vyrazit na dlouhý nepříjemný úsek do Karakolu. Spousta aut má popraskaná čelní skla – daň za štěrkové cesty. Na výjezdu od letiště mne překvapilo LED osvětlení, coby veřejné lampy podél ulice. To bylo dokonce i celkem běžně v Karakolu, místo sodíkových žlutých výbojek. V půlce cesty ráno, byla snídaňová pauza v motorestu. Dali jsme si např. Kurdak – skopové a brambory a pivo – celkem normální, běžná snídaně…(170,- SOM). Po cestě bylo několik kusů nové dálnice, avšak nespojitých – kus nové, kus šotoliny, zase kus asfaltu – trochu podivné, že to nenavazovalo. Dorazili jsme v 11 hod do hotýlku Neofit. Někdo se šel mýt, někdo sestavovat kolo, někdo projít a na pivo. Líbily se mi semafory – skoro na každém bylo odpočítávání, jak dlouho bude červená, nebo zelená – místo žluté byly led číslice – perfektní nápad – to by mělo být všude!

Ubytování bylo po dvou a třech lidech. My dostali krásný růžový pokoj v ruském zdobném stylu. Pak jsme vyrazili na pivo. Nedaleko měli točené. Způsob byl zajímavý – na pípě byl protikus na pet lahev, pivo do pet teklo čůrkem po stěnách a buď se to odneslo, nebo nám to slečna přelila do půllitrů. Večer jsme šli na večeři k Asmanovi (název restaurace – plechové stěny, pánský WC – díra v zemi, dámský – kadibudka nad druhou dírou). Dali jsme klasiku – šašlik (na grilu na uhlí dělali špízy). Byla tam krásná mladá servírka s hezkým úsměvem, leč občas nechápající naše objednávky, takže po čase nám donesla druhé kolo šašliků. No snědli jsme to taky… A pochopitelně několik piv k tomu.

Ráno v pondělí snídaně v hotýlku v ceně. Byla míchaná vajíčka s párkem, omelety, čaj. Odjezd na první etapu k vodopádům údolím Jeti Oguz. Tam jsme jeli rozbitou cestou vesničkami, na větší křižovatce si mnozí dali pivo v sámošce a pak kus trasy po silnici. Nakonec po rozbité cestě podél říčky a zbytek po hliněné válence. Do prudkého kopce nás předjížděli místní na koních. Na louce u jurt jsme nechali kola a většina se šla podívat na vodopády. Pěší výlet byl asi 1,5 km dlouhý po hnusné pěšince, nikterak neudržované a šíleně nacpané turisty. Někteří se kus nechali vyvézt na koních. Co bylo docela paradoxní, jak asi desetiletí místní kluci, vezli tlusté ruské turistky. Na úzké pěšině byl takový nával, že jsme několikrát museli čekat v obzvláště zúžených místech. Vodopády stály za tu námahu. Došli jsme zpět, sjeli několik km na tu silnici a v nejbližší jurtě dali oběd. Pivo neměli, tak jsme si dojeli pro pet lahev do nedaleké sámošky. Oběd byl poněkud předražený (plněné kapsičky s hovězím za 300 SOM) a zvlášť čaj byl vyšponovaný asi 3x proti jiným podnikům. Ale je to turistická oblast. Po návratu do hotelu jsme šli na pivo do stejné plechárny, umyli se od všudypřítomného prachu a šli na večeři do restaurace Kalinka – jakoby srub v ruském stylu. Obsluha také moc nechápala naši objednávku. Chtěli jsme maso s bramborem jako přílohu. Za chvíli se přišla zeptat, jestli k tomu masu chceme přílohu – bramboru – chtěli jsme… Dali jsme také koňáček - raději celou lahev, kvůli ceně (a množství). Pak jsme šli ještě do wi-fi kavárny, kde měli drahý čaj a pivo Bílý medvěd. Pak do hotelu. V 23 h začalo pršet, byla velká bouřka, ale naštěstí do rána bylo po všem.

(81 km, 1000 m nastoupáno)

Ráno v úterý po snídani jsme pobalili, naložili bágly do UAZu a vyrazili na krátkou trasu do Base Campu. Cesta do národního parku (závora, vstupné) byla nejprve normální a pak nechutná, kamenitá a prudká. Také několik mělkých brodů přes potůčky. Výhledy na nádherné peřeje, hory. Do tábora ve výšce 2530 m n.m. jsme dorazili s relativně malými rozestupy (pokud nepočítám Vráťu, s jeho 28 tisíci najetých km za rok), postavili stany a na přivítanou dostali arbus – ukázalo se to jako meloun – byl už nakrájený od kuchařek. Také jsme se zkoušeli umýt v potoce, ale voda tekla z ledovce a byla tudíž ledová. Dalo se v ní vydržet asi 3 vteřiny. Večer byl velký slejvák s kroupama a tak jsme byli nasáčkovaní ve velkém vojenském stanu, kde se vařilo, a podávala se večeře. Byli tam dva mladíci, kteří se střídali na kytaru, ale písničky poněkud jednotvárné. Jeden docela uměl a chvíli pěl skoro fistulí. Pak tam byli také dva starší ožralkové, kteří se kývali do rytmu. K večeři rýže s masem, kousky poněkud tužší, zelenina, ovoce, bonbony. Měli i pivo. V noci dost zima, jen několik stupňů nad nulou – a mělo být hůř. Pršet přestalo a při nočním čůrání se dala pozorovat krásně čistá hvězdnatá obloha.

(24 km, 900 m převýšení)

Brzy ráno (středa) byla snídaně – pečivo, salám, sýr, mačkané kusy ovoce s cukrem, jako marmeláda – velmi dobré. Brzo odchod na pěší trek k jezeru Ala Kul. Nejprve lesem, pak loukou a nakonec suťoviskem. Šli jsme podél potoka s peřejemi a vodopády – velmi působivé. Asi uprostřed výšlapu byl tábor – asi putinova mládež. Právě balili a vyráželi. Všude kolem bordel, odpadky. Nahoře v suťovisku pod jezerem se nám některým točila trochu hlava – z námahy a z nadmořské výšky – byli jsme nakonec v 3680 m n.m. Úplně na průsmyk jsme většinou už nešli – byla zima a nebyla síla a čas. Jezero je moc hezké, má šedomodrou barvu. Okolo výhledy na ledovce, u jezera další stanový tábor a z dáli se neslo praskání – zřejmě od ledovců. Cestou dolů, jsme potkali několik skupin, stoupajících nahoru – i dost mladí – někteří měli bágl skoro větší, než byli sami, ale přísná vychovatelka je donutila jít. Po sestupu nás docela bolely nohy. Dali jsme opět krátké mytí v ledové vodě. Někteří i baňu – saunu – ve vlečném vozidle a lezlo se do ocelové nádoby s vodou venku. Aspoň se dobře chladilo pivo. K večeři byl šašlik (z baraniny) dokonce sami dávali dvě porce – asi jsme vypadali blbě. V noci zase pršelo a také ráno.

(18 km, 1250 m převýšení)

Dopoledne ve čtvrtek bylo 15°C, pošmourno, žádné krásné počasí. Pomalu (velké kameny, brody, šotolina, prudké sjezdy) jsme sjeli stejnou cestu zpět do Karakolu do hotelu. Asi v polovině, v 1000 m n. m. jsme si někteří udělali zajížďku k lyžařskému středisku – zase jsme byli ve stejné nadmořské výšce. Tentokrát u lanovky. Pak už konečně do toho našeho hotýlku. Po sprše jsme nakupovali zásoby na 7 dní v divočině – tedy hlavně pivo… Vzal jsem 6 ks po 1,5 litru v pet lahvích. Vyprali jsme, umyli se, absolvovali brífink a šli zase na šašlik – chtěli jsme telecí, zase neměli, jen na jídelním lístku. Takže byl skopový nebo kuřecí. Jako druhý chod jsem dal zeleninový salát s hovězím a s česnekem – výborné.

(34km, 630 m převýšení)

Po ranním pátečním balení přijel starý, původně vojenský ZIL, dost rozhrkaný, ale pojízdný. Naložila se bagáž (průvodce s řidičem) a my mezitím odjeli v půl desáté na dlouhou etapu. Nejprve asfalt, velký provoz, troubení (ale to tam je normální, a navíc nejsou zvyklí na cyklisty), pak různě dobrý a špatný asfalt a pak větší část už tamní horská klasická štěrková cesta. Na té se dělaly takové ty malé vlnky, takže jsme měli pocit, jako bychom jeli po vlnitém plechu – hnus a zase hnus. To trvalo několik km, které se zdály nekonečné. Do toho protivítr, kopce, otevřené pláně, suché okolí – velmi únavné. U kiosku měli kupodivu pivo a moroženoje. Také jsme přijeli k příhraniční pasové kontrole. Museli jsme mít bumážku s razítkem s povolením ke vstupu (byli jsme blízko Kazachstánu). Tábořiště bylo u řeky. Voda tentokrát nebyla ledová a tak se dala celkem dobře spáchat hygiena. Zase se ale špatně chladilo pivo. Kuchařky připravili dobrý boršč, zapečené baklažány, zeleninu. Začalo se ochlazovat, byli jsme vyčerpaní a ani jsme nedopili pivo.

(95 km, 1210 m převýšení)

K snídani v sobotu byla kaše s marmeládou, dojedli jsme boršč a dali horký čaj. Vedoucí strašil, že máme na 47km výjezd 2500 m – evidentně špatné instrukce. Někteří podlehli iluzi, nevzali si vodu z auta a hledali slibovanou studánku na šestém km – nebyla – jen potok. Vyjeli jsme pohodově podél říčky z 2240m do 3000m na 30 km, hezké výhledy na říčku, koně, stáda ovcí a krav. Pak na 8km vystoupali na 3550 m n.m. a z holé pláně, která nevypadala jako sedlo, dělali fotky nádherných výhledů na panorama hor s bílými vrcholy, sjeli k další řece (Aksu). Byli jsme rychlejší než gruzavik, i když jsme na něj čekali před stoupáním asi ¾ hodiny. Všude furt fouká, většinou do kopce. Počkali jsme pak v závětří u hromady trusu a sušených cihel – vepřovic, nebo co to bylo. Postavili jsme stany, umyli se jen trochu. Sice to nebylo ledové, ale mělo to šedivou barvu – zřejmě voda unášela písek, či co. K večeři jsme dostali rizoto.

(47 km, 1290 převýšení)

V noci mrzlo, bylo -5°C. Protože jsem měl spacák nad nulu, oblékl jsem 2 ponožky, 2 cyklo kalhoty, 2 trika a bundu – stejně mi k ránu bylo zima a už jsem neusnul. Do toho mi ještě pozvolna ucházela karimatka a tak to moc hezký odpočinek nebyl. Zase jsem si prohlédl brzkou ranní oblohu. Ráno jsme pozorovali sviště a pak zkoušeli ulovit fotku. Chtělo to trpělivost a „dlouhé sklo“, ale mám „3 jednou ranou“. Po snídani odjezd za oblačné oblohy, cesta skoro po rovině, krásný kaňon řeky Sarizhaz (horní část řeky Aksu), stále velmi kalná voda, barvy rozmíchaného cementu. Po 22km jsme dali celkem zbytečnou pauzu. Před větrem se nebylo kam schovat. Najednou se velmi rychle blížil mrak a zdáli již přicházel déšť. Rychle jsme odjeli, ale najednou se objevilo doprovodné vozidlo, zaparkované u pasteveckého příbytku. Cesta byla zkrácena o 8km, kvůli problémům s PB bombou – buď utíkal ventil, nebo ji prodali poloprázdnou. Takže kvůli vaření to operativně zapíchli u místního pastevce. Vařili na kamínkách a topili sušeným jačím trusem. Bohužel to volně nehoří, musí se topit v kamínkách. Alespoň jsme nezmokli, bylo jen pár kapek. Šli jsme ještě postavit velký společný stan od cestovky, kde se jedlo. Pro stany jsme vybírali místečka mezi hovnama, ale ty byly všude – zvířectvu neporučíš… Večer několikrát pršelo. K jídlu bramborová kaše a karbanátky, zelenina – šopský salát, meloun a jako dárek za zkrácenou cestu kyrgyzský koňak od kuchařek. Šli jsme brzy do spacáků. V noci zase pod nulou.

(25km, 380 m převýšení)

Další den v pondělí měl být pěší trek na Ashutor, ale protože jsme stanovali jinde, museli jsme nejprve dojet těch 8km. Většina jela na kole, někteří se nechali dovézt ZILem, který se pak vrátil do tábora. Vycházeli jsme v 10h a v průsmyku 3940 m n.m. byli ve 14h – tedy jak kdo. Rychlejší o dobrou půl hodinu dříve, já ve dvojici 13:45 a poslední dva po 14h. Cestou chvílema mrholilo, chvilku i sněžilo. Nahoře byla hranice s Kazachstánem a zjistil jsem, že pas mám zapomenutý dole na kole v brašně – jsem zvědav, co bych vykládal pohraničníkovi, kdyby tam nějaký byl… V sedle bylo rozhraní světlé a tmavé horniny. Udělali jsme několik fotek (také s plzní – dal jsem vrcholové pivo!), vzali větrovky a šli rychle dolů. Mezitím začalo mírně pršet a pozvolna to přešlo ve vytrvalý déšť. U pastevce jsme byli 16:50 mokří, vymrzlí a s vidinou 8km na kole proti větru v dešti – prostě krásný výlet. Po dojezdu jsem mokrý, tak jak jsem byl, dal hrnek čaje, rozmrazil prsty na rukách a teprve po čase se šel usušit a převléknout. Těch několik, co jelo autem ráno, to šlo odpoledne pěšky. Vedoucí nakonec vyslal řidiče naproti, aby je vyzvedl, ale ten nepochopitelně nedojel, zůstal 1 km před a ani nebral ostatní. Stejně by tam pak čekali, mokří a bez topení, takže raději došli. Jediní, kdo se nakonec vezli, byli další 3 Češi, kteří tam byli na pěším treku a byli rádi za těch 8km. U pastevce jsme večer sušili věci. Něco na šňůře uschlo, ale boty u podlahy ne. K večeři rýže a beraní maso, skoro to byla polévka, zapečené baklažány s rajčaty. Všude zima, mokro a bláto. Šli jsme spát prakticky bez mytí. Dost tvrdý trénink na příště.

(16km kolo, 24 km pěšky, 960 m převýšení)

K snídani (úterý) byly brambory s koprem, olejovky a zelenina – zpočátku trochu divná kombinace, ale když se to smíchalo, šlo to. Pak se rozjasnilo, vyšlo slunce a vše se náhle zdálo krásné. Opět nádherné výhledy na pohoří s ledovci a pohoda v duši. Celkem dost jsme dosušili ty věci, které to potřebovali. Vlhké boty jsem pak vzal přes suché fusekle a dosušil na nohou cestou. Odjeli jsme zpět po proudu řeky Aksu a dále pokračovali s houpáním podél proudu, přes brody a kamenité cesty. Po cestě jsme měli ještě příhraniční kontrolu, jenže jsme se nedozvonili na bráně a tak někteří jeli dál. Bylo tam velké prudké stoupání, a když jsme zjistili, že se máme vrátit a nechat se odškrtnout, nechtělo se nám. Nakonec průvodce ukecal vojenskou paní a ta odškrtla všechny zbylé. Odpoledne se opět přihnaly mraky a postupně se drobně rozpršelo. Někteří jeli až nakonec (a ještě kousek dál, ačkoliv jsem jim ukazoval navigaci, podle které jsme již byli na místě), někteří se schovali pod můstkem a všichni jsme čekali na ZIL. Ten posléze přijel. Každý den řidič bojoval se strojem. Špatně to startovalo, špatně to řadilo, špatně to chladilo (měl na motoru mokrý hadr…) ale jelo to. Prostě ruský stroj do terénu, jede pomalu, ale furt. Benzínový motor, výkon asi 150kW, spotřeba 50l/100km, projede skoro všude. Stanovali jsme u potůčku, který ústil do té řeky, podél které jsme jeli celý den. V potůčku jsme si i brali vodu – pro jistotu jsem měl s sebou filtr a používal ho. I tak jsme měli skoro všichni občas lehčí, nebo těžší průjem – obvyklá cestovatelská lapálie. Protože kuchařky neměly ten plyn, vařily na ohníčku, topily dřevem pod kotlem a ten měly za autem v závětří. Jenže ho daly společně s řidičem tak blízko, že plameny olizovaly kola a vypadalo to, že pneumatiky brzo chytnou. Průvodce přichvátal a chtěl, aby daly krycí plech mezi. Řidič prohlašoval, že to je jeho věc – jenže to byla i naše – když neodjede, budeme v riti… Nakonec to dobře dopadlo. K večeři bylo lečo s rýží, zase polotekuté, skoro jako polévka. Ale dobré.

(64km, 900 m převýšení)

Ráno ve středu bylo zase pod nulou. Bylo to poslední místo, kam se dostalo slunce a tak jsme pobíhali po okolí a sušili věci kus dál. K snídani rýžová kaše s nějakou marmeládou, možná datlovou? Po odjezdu jsem po 1 km prorazil duši. Zalepil, nasadil a zase to nešlo nafouknout – byla proražená skrz. Takže jsem znovu rozebral, zalepil a po skoro 30 min odjel s kamarádem ve dvojici, dlouho za ostatními. Napojili jsme na asfaltku a po ní jeli furt do kopce. Asfalt (místní, rozbitý, ne jako u nás) skončil po asi 5km a dál už byla klasická cesta – šotolina, hlína, kameny. Stoupání bylo dlouhé – 30 km až do výšky 3800 m n.m. sedlo Čon-Ašu. Dal jsem vrcholové foto s plzní, ale přiběhl místní pes a jen co jsem položil plechovku na zem, drcnul do ní čumákem, plechovka padla na bok na ostrý kámen a prorazila se. Jak byla natlakovaná otřesy v báglu, začala tryskat po okolí pěnu. Naštěstí díra byla nahoře, tak jsem přišel jen asi o třetinu. No, dopili jsme a jeli. V sedle byl hnusný ledový vítr, takže jsme se rychle oblékli, udělali fotky a vydali se na 18km sjezd o 1000 m níže do kempu na louce. Tam to bylo krásné – louky, potůčky, řeky, kameny, hory, stáda všeho možného. Místní obyvatel klínoval kmeny stromů a pak je pomocí koně stahoval k cestě. K večeři byly plněné papriky a pirožky. Odpoledne bylo moc pěkné. Za sluníčka jsem došel k potoku, nebyla ani ledová voda a tak jsem se celý umyl, něco vypral a byl spokojený.

( 50km, 1180 m převýšení)

K snídani (čtvrtek) byla rýžová kaše, pirožky, sýr, salám. Odjížděli jsme na sjezd zpět do Karakolu dalších 1000 m dolů. Jenže to bylo furt proti větru. Pak, po několika km po šotolině, jsme najeli na asfalt, o kterém nás průvodce varoval, že to je dost zvlněné a jsou tam díry. Pochopitelně nás několik nějakou tu díru vymetlo. Obzvlášť ty dvě největší, těsně za sebou, které jsem prohučel asi padesátkou, byly „opřesdržku“ – sotva jsem to ustál. Nebyl jsem sám. Zřejmě někde tam mi vyskočila zadní blikačka. Takhle prudký sjezd byl zhruba 10 km a pak jsme jeli opět v hustějším provozu po silnici až do města. Dvakrát jsme zastavili na pivo a dojeli kolem půl druhé do našeho hotelu. Konečně jsme měli opět vymoženosti – jako horkou sprchu a točené pivo… Odpoledne jsme došli na nějaké nákupy dárků a šli do restaurace – znovu do Kalinky. Byly tam na obsluhu zřejmě brigádnice, mladé holky a úplně mimo. Objednal jsem pro nás dva – dvakrát stejk (stejně to byl mleté, jako karbanátek) s hranolkama, donesly 1 porci a 1 hranolky extra. Ptal jsem se tedy, kde mám jídlo já – zachichotala se, řekla „minutočku“ a odeběhla do kuchyně. Po nějaké době jsem dostal porci, ovšem bez hranolků. Zase jsem se ptal, kde mám brambory, zase se chichotala a šla do kuchyně… Zřejmě to cestou zapomněla. Po dalších 10 minutách jsem se připomněl, že už to je chladné a pak po dalším čekání odstrčil talíř. Přišla druhá, že hranolky už nemají. Tak jsem tedy odstrčil talíř úplně. Asi to fungovalo – za 5 minut jsem ty hranolky dostal, i když poněkud nedosmažené. Nevím, komu to vzala. Kolega chtěl moučník, ale co vybral z menu, to neměli. Po odchodu jsem si šel číst, někteří ostatní na další pivo jinam.

(67km, 330 m převýšení)

Poslední sportovní den v pátek, bylo víceméně volno. Po snídani (klasická volská oka s párkem a omelety s marmeládou) jsme byli už v pohodě. Doporučené bylo muzeum Převalského (cestovatel, něco jako náš Emil Holub) a pak koupání v jezeru Isik Kul. Voda byla dost studená, zato tmavý písek dost rozpálený. Průvodce zkusil u jednoho stánku točené pivo, které následně vylil – bylo kyselé. Místní to nepijí a cizinců je poskrovnu. Čtyři lidé jeli taxi, od muzea na pláž ty 2km pěšky a zpět znovu taxi. Několik nás jelo na kole. Bylo to jen 16km. Ale dost hrbolatá silnice, strašně to drncalo. Večer jsme balili kola na cestu letadlem a pak šli do hospody na tradiční šašlik a zeleninu. Ani tam obsluha nezklamala, dost věcí popletla, něco zapomněla a přeskakovala chaoticky mezi zákazníky. Mám na to asi pech.

(29km, 190 m převýšení)

V sobotu ráno zase to samé k snídani. Prohlédli jsme dřevěný kostel, koupili několik posledních věcí, nějaké pití na cestu a pak už nakládali do mikrobusů. Ještě jsem vyměnil 5€ za 340 SOM a pak už se jelo do Biškeku. Tentokrát po jižním pobřeží jezera. Zastavili jsme na oběd, někteří dali koupání, my si dali poslední šašlik. Pivo nám přinesla v igelitce z vedlejšího obchůdku – plechovky. Byly větší porce jídla a tak jsme se s kolegou rozdělili (stejně tak byly dražší a už bych neměl dost peněz). Na další přestávce jsem utratil poslední stovku za pivo a pak jsme dojeli večer do hlavního města. Šli jsme na procházku a na večeři, kterou nám platila cestovka, za což děkujeme. Byla to restaurace se sezením v rovině, něco jako turecká a my, jak na to nejsme zvyklí, jsme si neuměli pořádně sednout a nevěděli jak dát nohy pod stůl. Museli jsme pak ovšem dojít zpět na hlavní ulici, taxikáři evidentně nechtěli hledat, kam mají dojet. Po další 3/4 hodině jsme dorazili na letiště a pak následovalo obvyklé martýrium s odbavením. Kupodivu jim nevadily pet lahve s pitím. Kolem čtvrté ráno byl odlet do Istanbulu. Před devátou jsme přiletěli, a protože jsme se nějak nevešli všichni do letadla, rozdělili nás na půl. Část tedy letěla zhruba za 2,5 hodiny do Prahy a my ostatní čekali do 16:40. Kupodivu letecká společnost zaplatila bus s průvodkyní a vstupy do některých památek a k tomu snídani s obědem. Průvodkyně dost povídala, šli jsme do Modré mešity – fronta nejméně na 3 hodiny, takže jsme prošli nádvoří a fotili. Pak byl palác Top Kapi. Jenže zase všude šílené fronty, takže jsme to jen zvolna procházeli a prohlíželi jen něco. Nakonec po obědě ještě exkurze do Cisterny – podzemního rezervoáru vody – to je velký zážitek. Já už kdysi v Turecku byl, ale rád jsem si to znovu prohlédl. Pak nás bus odvezl zpět na letiště a my se jali čekat poměrně krátce, asi něco přes hodinu a půl na odlet. Kolegové z Prahy volali, že skoro všechna kola dorazila, krom jednoho do Ruzyně a tak je to v pohodě. Podíval jsem se na tablo, odlet byl z brány 201 a tak jsem si tam šel sednout. V klidu si četl, občas podřimoval a najednou zjistil strašnou pravdu – bylo 16:40 a já furt seděl v hale!!!

Vystartoval jsem, ale vše bylo ztraceno. Přesunuli totiž odlet jinam, já to nezaregistroval a nesledoval přesně hodiny. Nikdo mne nehledal, bohužel jsme nebyli pospolu a tak mne nikdo neupozornil. Zkusil jsem volat průvodci, bohužel měl už vypnutý telefon a na odletové bráně nikdo nebyl. To byla pro mě hrozná situace – když neumím anglicky… Nakonec jsem odchytl kolemjdoucího zaměstnance a ten rezolutně prohlásil, že je brána definitivně uzavřené a že mám smůlu. To jsem teda měl! Nasměroval mně tedy na informace, tam jsem byl přesměrován na help desk a transfer desk. Nakonec jsem jim vysvětlil, že jsem zaspal a že mi éro frnklo (zase několik anglických slov umím). Kupodivu celkem snadno a bez poplatků mi byl vyměněn lístek na další let. Ovšem, ten byl k mému zděšení v 9:20 ráno! Takže jsem strávil noc na sedačce v hale a občas procházkou přes celé letiště – je to fakt velké. Neměl jsem ani hlad a žízeň. Spravilo to trochu vody z kohoutku. Trochu problém bylo, že jsem zapomněl vyndat oblečení z báglu a s sebou měl jen tričko, kraťasy (ty byly původně na spaní) a sandály. V tašce jsem měl ještě bundu a deku z letadla, kterou jsme fasovali. Ráno jsem to už dobře ohlídal a spořádaně nastoupil a normálně odletěl. V Praze bylo 16°C, foukal vítr a pršelo – prostě ideální počasí na moje oblečení.

Bylo dobré, že na moji telefonickou prosbu, mi průvodce odvezl kolo a bágl do práce, takže jsem dojel normálním busem. Následovala montáž kola, přebalení několika věcí, dal jsem dvě piva a po sprše odjel domů. To bylo chvíli po skončení deště.

Doma jsem vybalil, stahoval fotky a začal psát tenhle elaborát.

Větší shrnutí:

výlet se mi hodně líbil. Přírodu bez davů lidí mám rád. Bylo skoro stále na co koukat a co obdivovat. Je to úplně jiný svět, jinak se tam žije a uvažuje. Také ovšem rychleji stárne. Bavili jsme se tam s místním pastevcem, který řekl, že mu je asi 43 let, vypadal na 60. Nevěřícně na nás koukal, že jsme všichni asi o 4 až 7 let starší a vypadáme „mladě“. Pastevci jsou na tom docela dobře – na místní poměry – po nějaké době si vydělají na auto (pochopitelně terénní, jiné se tam nechytá), všichni jezdí na koni od mala (viděli jsme odhadem 4 až 5ti leté děti, jak bez problémů jezdili na dospělém koni), žije se tam podstatně jednodušeji, ale tvrději, zvlášť v zimě – ty mrazy si moc představit neumím. Města jsou hodně zanedbaná, asfalt jen na hlavní a to ještě hrubý a rozbitý, boční jsou rozježděné hliněné a šotolinové cesty. Všude je velká prašnost. Přitom z hor trvale teče voda, často jsou funkční zavlažovací kanály, skrz které proudí hodně vody. Ovšem okolí je dost suché a vyprahlé a nic tam neroste. Zavlažování rozstřikem jsme viděli jen zřídka. Je vidět klasická socialistická výstavba. A po společenských změnách je vidět, že spousta podniků je opuštěných – s tím je spojená i špatná ekonomika. Přitom třeba LED osvětlení je časté i na uličních lampách. Přírodní zajímavosti jsou krásné, ale zase není zajištěna infrastruktura a v zásadě ani přístupové cesty nejsou vytvořené. Chodí se pěšinkami, bez ukazatelů, bez turistických informací. Kdyby do toho trochu investovali a pak vybírali nějaké malé poplatky, myslím, že by to věci prospělo. Parta byla velmi dobrá, koneckonců na takovéto výlety nejezdí zhýčkaní lidé. Fyzicky to zvládli celkem v klidu i ti, kdo moc nenajezdili. Chce to hlídat si věci a udržovat je – v divočině je náhrada velmi problematická. Není to taková nadmořská výška, aby se projevovala výšková nemoc. Defektů bylo málo i přes kamenité cesty. Naštěstí ani úrazy nebyly, jen pár odřeninek. Pouze někdo dotáhl nějakého bacila a vlivem zátěže a změn v jídle se to rozšířilo skoro na všechny a tak jsme furt chrchlali.

Malé shrnutí:

na takovéto výlety nejsem zcela vybaven. Pojedu-li do hor příště, musím vyměnit spacák, trochu oblečení a nějaké vybavení. Je třeba dát větší důraz na teplejší a nepromokavější oděv. Opět mi chcíplo solární nabíjení, ucházela mi pozvolna karimatka, takže jsem polovinu noci spal prakticky na zemi, vezl jsem opět nějaké zbytečnosti – chce to minimalizovat. Jsou-li k dispozici gps data do navigace, je to ohromné ulehčení. Dá se vydržet i s mnohem menšími zásobami, než si člověk myslí – jak jídlo, tak i voda. Na vodu jsem pořídil malý filtr, údajně to funguje i na bakterie apod. a dá se prý brát voda i z potoka. Je třeba počítat se zažívacími potížemi a brát min. 1 ruličku toaletního papíru na týden, raději více (+ léky). Pochopitelně jsme každý měli nějakou tu dezinfekci (slivovice, vodka, whisky – jedna je málo…).

Data na závěr:

dovolenou organizovala c.k. Adventura z Prahy.

Stálo to 38 500,- (po věrnostní slevě, včetně pojištění) + 5000,- příplatek za kolo v letadle.

S sebou jsem měl 100,- $ (+ rezervu). Kyrgyzský SOM je asi 40 haléřů.

Jídlo je kolem 150,- SOM, litr piva 100,- SOM, balená voda 20,- SOM.

Začínali jsme v 1750 m n.m., maximum bylo 3800 m n.m. kolmo; a 3900 m n.m. pěšmo.

Najeli jsme 530 km a nastoupali 8010 m.

Pěšky ušli 42 km a nastoupali 2210 m.