Tour de Mísečky 2013

20. - 21. 7. 2013

Po roce jsme opět vyrazili na již tradiční jízdu na Zlaté návrší.

Tentokrát panovala týden tepla a tak jsme tiše doufali, že to vydrží i na víkend. Často se to zvrhne a právě na ty dva dny volna prší a je hnusně. Vydrželo to! Organizátor, Jindřich, obvolal známé, vysvětlil itinerář a tak jsme se v sobotu ráno kolem sedmé sešli u něj. Spíše bych měl napsat u nich, neboť jako obvykle jeho paní dělala technický doprovod s autem (a s 2 začínajícími malými cyklisty 9 a 10 let).

U mne přespal kamarád z Děčína. Jen jsem nějak pozapomněl, že člověk nejen spí, ale také jí a tak jsme museli večer vyrazit do hospůdky na jídlo. Měli nějakého králíka na smetaně s knedlíkem. To nechtěl, jakožto těžké jídlo, nakonec si dal hamburger a pivo. Ráno byla situace s jídlem obdobná. Vyštrachal jsem zbytek chleba a tak jsme si ho dali s máslem a medem – to je zase ale cyklisticky vhodná snídaně. Tři dny před tím, jsem do sebe cpal magnesium, abych si udělal tělní zásoby a nechytl křeče. Pak v penzionu jsem zjistil, že i další postupovali podobně.

Přespolní zaparkovali svá auta u nich na zahradě, dali jsme bagáž do doprovodného vozidla, nabrali energetické tyčinky, učinili závěrečné přípravy a šli se kolektivně vyfotit před odjezdem. Fotka je důležitá, podle ní pak v cíli určujeme počet padlých a raněných, jež zůstali po cestě ve škarpách a hospůdkách, kde se posléze léčí.

Jako obvykle někteří známí nemohli, ať už kvůli nemoci, dovolené nebo práci. Tentokráte vyrazilo 7 pomalejších v půl osmé a 6 rychlejších v 7:45h. Tempo bylo malinko nižší, neměli jsme žádné výrazné tahouny a blázny, kteří by trhali rekordy. Před Českým Brodem, jsem stále za sebou slyšel hovor a tak jsem na čele našeho malého pelotonu zrychlil, aby to neměli zase tak snadné. Projeli jsme v poklidu Sadskou a Poděbrady, kde se odpojil jeden starší spolujezdec a vracel se zpět – na tu dlouhou štreku se necítil. V Senici, 8km za Poděbradama jsme měli první pauzu a dobrali si vodu a další tyčinky na doplnění energie. Podobným tempem jsme dojeli přes Kopidlno do Jičíněvse, kde jsme odbočili z hlavní a Jičín objeli jižně. Napojili se až na kruháči v Úliblicích a po hlavní přes jedno větší stoupání a další „mírně zvlněnou rovinu“ dojeli do Nové a pak do Staré Paky, kde jsme měli rezervaci na poledne v restauraci. S majitelem bylo domluveno, že si kola dáme na zahrádku, ač se tam normálně nedávají. On tam však nebyl, personál o dohodě nevěděl a tak jsme to tam dali víceméně na vlastní triko. Nechtělo se nám nechávat dražší stroje na ulici, kde na ně není vidět. Také jsme obdivovali závodní stroj s elektrickým řazením, skoro stejné používá špičkový profík, Švýcar Fabian Cancellara při jarních klasikách. Další zádrhel nastal, když jsme chtěli lehkou cyklistickou stravu – většinou těstoviny a oni měli třeba kachnu s knedlíky apod. Pak jsme se přeci jen dohodli s kuchařem a on ty špagety s kuřecím udělal. Někdo si dal rýži.

V zásadě společně jsme dojeli za Jilemnici, kde byla poslední zastávka vozidla na doplnění vody a energetických tyčinek. Pak už se to roztrhalo a každý jel podle svých sil. Zpočátku je sklon velmi pozvolný, jsou tam i rovinky, kde se jede klidně 25 až 30km/h. Za Vítkovicemi to začíná stoupat a před Mísečkami už to je dosti prudké a hlavně strašně rozbitý asfalt. Projeli jsme Horní Mísečky a měli finále 4,5km na Zlaté návrší k Vrbatově boudě. Před Mísečkami se utrhl jeden ze starších účastníků, pořádně přiložil pod kotlem a velice slušným tempem dojel nahoru. Já měl poslední úsek od Míseček ustálenou rychlost 8,5km/h. Nahoře jsme potkali ještě další kamarády, kteří jeli pouze ze Staré Paky. Také paní a oba kluci, co se vezli autem, vyjeli závěrečné stoupání z Míseček k Vrbatově boudě. To je docela výkon, když uvážíme, že současné děti běžně sedí u počítače, cpou se hranolkama a pohyb je pro ně téměř neznámý pojem. Po malém občerstvení (Plzeň v plechu za 50Kč) jsme sjeli zpět nad Mísečky a lesem dojeli do penzionu U kotle. Vrbatova bouda zavírá v 16h a kiosek naproti v 17h – zcela nepochopitelné, když tamtudy proudí davy turistů, ze kterých by měli dosti slušný zisk.

My se ubytovali, dali sprchu a pivo (někdo v opačném pořadí, jako třeba já vloni) a vyčkali na řízek s bramborami. Hodně lidí si pak dalo palačinku s borůvkami. Vloni se nás šlo několik projít do Kotelních jam k potůčku, letos jsme šli jen ve třech – je to 25 minut chůze lesem. Před desátou byla tradiční pečená kolena a pak se unavení lidé zvolna trousili spát.

Snídaně začínala v půl osmé ve formě švédského stolu. Po sbalení a zaplacení (600,- polopenze a ubytování noc) jsme kolem 9h vyrazili na 18km sjezd do Jilemnice. Trasu si dali i oba malí kluci. Těm to ale jelo hůř, protože jsou malí a moc lehcí, tak museli skoro stále šlapat. Bylo jen 17°C a tak jsme měli větrovky. Za kruháčem jsme se odhalili a vše nepotřebné dali do báglů v autě. Začínalo být docela hic a pak přes den bylo i 30°C. Já, po krátkém váhání, přezul sandále a dres bez rukávů. Kluci pak jeli už autem a svezl se s nimi i jejich táta. Respektive otec jednoho z nich, druhý je synovec. Udělali jsme společné foto a rozdělili se. Pražáci jeli domů, kolega – ten rychlý – jel domů do Děčína (s mírným blouděním 155km) a my ostatní do Struhařova. Opět jsme měli rychlejší a pomalejší skupinu. Nás rychlejších už zbylo jen 4 a tak jsme jeli volněji. Dva už v důchodu, kolegyně a já. V Poděbradech byla plánovaná pauza na oběd. Byl jsem tomu rád, protože posledních 10km mně hodně rozbolelo naražené rameno (z pádu na kole v Itálii) a potřeboval jsem si nutně odpočinout. Kolega si často protřepával ruku s artrózou a druhý obě ruce, které ho brněly (ten to měl zase po ošklivé bouračce na kole, před časem). Takže to trochu vypadalo, jako sraz invalidů. Kolegyně měla letité problémy s nohou, tak také celkem zapadla do kolektivu. O to je třeba hodnotit výkon lépe, protože normální lidi, skuhrají na bolístky a místo pohybu raději dřepí v křesle u TV a ani ve snu by je nenapadlo, že by s takovými problémy mohli aktivně sportovat. Ve městě na náměstí jsme si obvykle dávali palačinku. Letos se cukrárna změnila na italskou restauraci. Po servírce jsme chtěli palačinku, ale prohlásila, že to kuchař nedělá. Snažil jsem se jí vysvětlit, že by to dělat měl, když už jsme ti platící hosté a že to snad není technický problém, ale neuspěl jsem. Dali jsme si tedy nějaké gnochi a nebo salát s parmskou šunkou. Po pivu a kole jsme vyrazili na posledních 40km domů.

Cesta do hor trvala 6h jízdního času na 140km + 5km do penzionu z kopce. Celkem 8:15h včetně přestávek, které jsme letos dělali o něco delší. Zpět 4:40h na 135km.

Večer jsme si musel dát 4 Plzničky, měl jsem stále žízeň. No a ráno jako obvykle vyrazil do práce na kole, ujet si svých denních 35km a odpoledne zpět.