V roce 2005 jsem byl přizván na výlet do Pyrenejí.

Jela parta známých a měli ještě v mikrobusu místo.

Sice nejsem závodník, ale mám dost najeto, takže jsem souhlasil.

Pronajali jsme si mikrobus s cyklopřívěsem, v Úvalech naložili kola a protrpěli cestu do Francie. Tam jsme po noci stráven v sedadle dorazili ráno, postavili stany a po jídle se jeli projet.

Zjistil jsem, že Pyreneje jsou opravdu hory…

Naštěstí jsem nezaváhal a nasadil pořádné převody, taky kdo se má furt unavovat.

Pak to začalo, co den to horská etapa, skoro vždy převýšení okolo 1000 m a k tomu aspoň 70 km.

Čtvrtý den jsem chytil pořádný průjem, zdá se, že z vody a tak jsem po raním maratonu na WC váhal s kolem. Nakonec jsem vyrazil, ale nebylo to ono. Přeci jen si člověk při šlapání mačká břicho a to nepřidá. Takže na prvním horském sedle jsem to vzdal a nechal se druhou půlku dne odvézt.

Další den už to šlo.

Projeli jsme kus Francie a přes Andorru to vzali do Španěl. Netušil jsem, že Andorra je tak malá, že na kole projedu hranice v 10 hodin (do kopce, tedy pomalu) a odpoledne již budu ve Španělsku.

Pouť jsme skončili opět ve Francii, na průsmyku Tourmalet.

Většinu cesty jsme jeli tam, kde se jezdí Tour de France, jenže ne závodně.

I když jsem netušil, že pár lidí ve skupině jsou závodníci a tam si jedou zatrénovat jízdu do kopců. Já zvolil turistické tempo a cestou klidně fotil. Protože jsem zvyklý na brašny, měl jsem je i zde. Trochu se mi smáli, se svými odlehčenými koly. Ale jen do chvíle, než se nám mikrobus dostal do zácpy kvůli bouračce a přijel asi o 1,5 h později. Já jsem v klidu vytáhl klobásu, pečivo a pivo a nasvačil se. Ostatní jen tiše slintali. Pak už se nesmáli.

Je jasné, že proti jejich 8 kg se mých 12 kg + brašny s nosičem 5 kg nedá srovnat.

Poslední kopec si dali i na druhou stranu, my normální jen na vrchol a zpět. Pak zabalit a domů.

Kempy jsme neměli domluvené, pro deset lidí se vždy našlo místo.

Ujel jsem za 6 dní přes 400 km a nastoupal asi 7500m.

Závodníci pochopitelně více. Myslím, že i tak jsem toho měl dost a dost.

Vrátili jsme se desátý den přes Německo.

Některé fotky jsou od kolegů, jmenovitě Petra Psoty a Ládi Moravy.

Přeci jen, každý něco pěkného vyfotí.

René Vaněček