Slovinsko

3. až 12.8.2012

V únoru jsem si vybíral dovolenou. Nejprve mne zaujala Izrael, kam jsem se podíval v červenci na 12 dní. Pak jsem si vybral italské vrcholky, ale bohužel lidi nechtěli šlapat do kopců a tak byl zájezd zrušen. Namísto toho jsem si vybral Slovinsko - krasem k Jadranu. Ještě se změnil datum odjezdu, což jsem samozřejmě hlásil znovu svému šéfovi, který měl z dvojí změny radost.

Začátkem srpna jsem předal instrukce sousedce, jak krmit kočku a vybírat dopisy (které mi skoro nechodí) a odjel do práce, z které jsem večer vyrazil na místo srazu - jako obvykle na kole. Vyjel jsem po osmé a po půl deváté dorazil na místo srazu. Bus byl skoro plný, vlek s koly naložený - vypadalo to, že jsem poslední. Kupodivu 5 minut za mnou přijela ještě jedna účastnice. Kolem deváté jsme vyrazili. Na cestě jsme nabrali ještě 3 spolucestující a vydali se na noční cestu.

Ráno jsme dorazili na parkoviště u restaurace, 2,5 hodiny si odpočinuli, dospali se trochu a pak dojeli zbývajících 30 minut na parkoviště, odkud jsme posléze vyrazili na 1. etapu – ještě v Itálii v Sella Nevea. Průvodkyně nám doporučila vyjet si na blízký vrcholek, kde je výrobna kravích, ovčích a kozích sýrů. A také tam mají dobré kafe. Jen nám neřekla, že začátek je 3km do 15% kopce a další 3km už do mírnějšího. Po té noci v buse docela chuťovka. Většina to přežila ve zdraví...

Pak jsme sjeli zpět a jeli k Predilskému jezeru. Cestou jsme se ještě snažili najít vodopády, ale bezúspěšně. Údolí potoka bylo ale také hezké.

Po krátkém výjezdu jsme se dostali z Itálie do Slovinska. Těsně u hranic (které nikdo nehlídal) byla vojenská pevnůstka, značně podléhající zubu času, ze které byl pěkný výhled na jezero.

Po sjezdu k mostu u Predelu (vypadá jako most u Zvíkova) jsme si mohli vybrat ze snazší trasy skoro furt z kopce, nebo si dát nějaký výšlap. Protože bylo teprve čtvrt na dvě, vydalo se několik lidí na 11km prudký výjezd na Mangrt 900m převýšení, s místy 15 až 20 % stoupáním. To bylo docela drsné. Pár lidí to vzdalo. Bohužel nahoře nebylo občerstvení, jen silný vítr, zato ale krásné výhledy. Další cesta až do kempu u města Bovec byla vpodstatě furt z kopce. Dohromady přes oba kopce 65 km a 1500 m převýšení.

Kdo chtěl – a několik lidí chtělo, mohl jít na kaňoning. Připadá mi divné, navlíknout se do neoprenu a sjíždět po zadku potok… I když je to na řece Soči.

Stavili jsme se ještě v restauraci občerstvit se a pak jsme stavěli stany a prováděla se hygiena apod. Večer byla večeře v místní restauraci. Protože restaurace byla menší, šli jsme na dvakrát.

Ráno byla jako obvykle adventurní snídaně - pomazánka, pečivo, cornflakes a pod. Poté jsme vyrazili na druhou trasu, tentokrát 85km. Dlouho jsme jeli podle řeky Soči z kopce. Tentokrát jsme viděli i vodopád, které jsme měli vidět den předtím, ale našli jen malé peřejky na potoce, ač jsme šli skoro 2 km pěšky. Bus čekal zhruba v polovině trasy. Kdo se necítil (a necítila se skoro polovina zájezdu) naložil kolo a nechal se odvézt zbytek cesty. Pravda, byl tam kopec, ale ne zas tak strašný. Pak se jelo mírným údolím s trvalým klesáním do Kobirdu, z něj 3 km stoupání a pak říčním údolím do kempu po rovině. Cestou jsme projížděli vesnicí Čepovan, ale nic tam nečepovali - chcíp tam pes. K večeři byla ryba v kempové restauraci, pak malá ochutnávka sýrů a obvyklý briefing. Celý den bylo docela vedro, konečně jsme mohli jet v sandálech a lehounkých tričkách. Jen jsme museli dodržovat pitný režim. A ten jsme dodržovali u šoféra z ledničky s pivem a také po cestě v místních restauracích. Večer byla ovšem ochutnávka vína a sýrů v režiji cestovky. Byl to takový opožděný poznávací večírek. Bohužel byl kemp blízko hlavní silnice a kupodivu ráno v pondělí začaly jezdit mraky lidí do práce. (85 km)

V pondělí ráno po snídani jsme vyrazili, ale ne všichni. Asi 10 lidí se nechalo popovézt 25km, aby šetřilo síly. V zásadě to nebylo třeba, i když pro netrénované to bylo asi nutné, kvůli dojezdu. Po cestě jsme si dali obvyklé občerstvení a pak dojeli do Lipice k vyhlášeným koníčkům. Jako druhá hlavní atrakce toho dne byly Škocjanské jamy - jeskyně. Byly velice monumentální. Sice neměly takovou krápníkovou výzdobu, zato byly velikánské. Jen jsem nechápal, proč je zákaz focení. Stejně pořádná fotka jde jen s kvalitním přístrojem ze stativu. Po více jak hodině a půl jsme došli zpět a následně dojeli zbývající 3,5 km do kempu. Hned jsem si vzal od řidiče pivo. Půlku jsem vypil a rozhodl se, že dojedu od busu těch 200 m na louku k bagáži, kde jsme stavěli stany (bus tam nemohl kvůli uzoučké silničce a bagáž nám odvezli na přívěsu traktorem). Problém nastal za první zatáčkou, když jsem jednou rukou držel pivo, druhou dvěma prsty brzdil (zadní méně účinnou brzdou) a přede mnou 15% sešup a navíc proti auto. No ustál jsem to bez ztráty kytičky a hlavně bez ztráty piva, které už jsem plánoval odhodit a začít pořádně brzdit. (70 km)

Louka byla veliká, stavět jsme mohli všude možně, jen ta dálka a výška k busu pro pivo… V půl osmé byla večeře - dobrý vývar se zavářkou, kuřecí stehno se šťouchanými bramborami a zapečenou zeleninou, zeleninový salát a moučník - nějaký piškot s krémem a kokosem. Pivo a víno měli dražší a žádný zázrak.

Problém nastal ráno - 1 WC pro pány a 2 pro dámy - to bylo fakt slabý. Sprchy 3 společné pro všechny... Tak jsme si tedy počkali ve frontě, občas nějaký pán musel nutně a tak šel k dámám na velkou. Po snídani přijel zase traktor s vlekem a odvezl bágly k busu. Několik lidí se nechalo popovézt, aby nemuselo jet celou dlouhou trasu. Já jel zpočátku po plánované trase a pak to vzal po asfaltce - nejsem blázen abych se kodrcal nějakou blbou štěrkovou cestou. To bych musel mít horské kolo. Ale našel jsem skoro hlavní silnici, na které prakticky nic nejezdilo, s krásným asfaltem a po slabém výjezdu byl 7km sjezd s nádhernými výhledy už i na moře. Pak jsem si prohlédl moc hezkou vesničku Černij Kal. Tam byly ze dřeva vyřezávané „totemy“ u domů. Tedy oni to asi totemy nebyly, ale moc pěkné. Také tam měli kostel s křivou zvonicí. Ne jako v Pisse, ale o metr to utíkalo. Vesnička měla křivolaké uličky - pěkné. Pod vesnicí jsem si dal pivko a pokračoval k Chorvatským hranicím. Ty jsme kvůli úřednímu šimlu museli překročit společně s busem. Tak jsme tedy utvořili peloton a spolu s busem se nahrnuli nejprve ke Slovinským a pak k Chorvatským celnicím. V Chorvatsku jsme se chtěli stavit v pizzerii, ale měli zavřeno - v sezóně - asi už měli dost vyděláno. Na hlavní silnici o kus dál měli Steak house, kde si lidé dávali do nosu. Po odpočinku jsme dojeli trochu únavnější cestou do Novigradu. Cesta byla nejprve po šotolině, což pro mne nebylo dobré - měl jsem jet raději po hlavní po asfaltu. Pak už ten asfalt byl - nová pěkná silnice. Ovšem proti mírnému větru. Pak bylo stoupání (žádná křeč) a rychlý, pěkný dojezd do města. Jak jsem to tak mastil, přilítl jsem na kruháč a v 35 km/h to tam položil. Jednak asfalt byl hodně hladký a druhak jak je tady sucho, utváří se prach, na kterém to taky dobře klouže. Protože bylo vidět v blízké dálce moře, rovnou jsem tou ulicí dojel a šel se naložit do vody. Snad to je také dezinfekce. Bylo to teplé, tak ani nebylo nutné čekat, až po tom fofru vychladnu. Po 3/4 hod jsem odjel podél moře, po asfaltové stezce do kempu. To bylo docela sado-maso. Klasická průmyslová turistika. Navíc skoro žádná tráva, stanovali jsme na červeném prachu. A tvrdém - nešly tam zapíchat stanové kolíky. Někteří účastníci měli klasické dvoustovky hřebíky a prali to tam kladívkem

Večer jsme šli na půl na večeři - pizza nebo maso s hranolkama a obvyklý salát. Hranolek bylo ale málo. Nakonec byla sladká tečka - palačinka s čokoládovou polevou. Ale bylo to suché, bez náplně, žádný zázrak. Dal jsem si pšeničné pivo. Pak ještě u busu a stejně jsem si byl za celý den jen jednou odskočit - všechno se vypotí - ostatní to měli také tak. Málo se pije. (100 km)

Další den byl volný program, lidé se vzpamatovávali z přemíry pohybu. Někdo šel na koupačku pěšky, někdo kousek popojel na kole atp. Starší průvodkyně si šla ráno zase zaběhat, měla 15km. Já si našel trasu na sever do městečka Umag, dal si zmrzku, na molu se vykoupal a pak jel na sever ke Slovinsku. Před 14 h už jsem potřeboval pauzu a tak akorát potkal malou hospůdku. Tak hned pivo, pak zeleninový salát a ještě jedno pivo. Teprve po klidné hodince jsem pokračoval na kole víceméně zpět do kempu. Stavil jsem se v Buje, kde bylo hezké středověké centrum. Po pár km jsem zapadl do moře a po půl hodince koupání odjel do Novigradu na pivo a večeři. Ryba byla dobrá, salát také, pivo mohlo být lepší. Dojel jsem zbyteček do kempu, uvařil kafe a už byla tma. Večer, kdo chtěl, jel na ochutnávku vína, ale bylo to jen na hodinu a půl a to mi přišlo moc krátké. U Balatonu jsem to měli na celý večer a vraceli se dost pozdě večer.

Tak to bylo odpočinkových 65 km.

Další den byl opět na stejném místě. V rámci odpočinku se mohlo jet lodí na jih na Poreč a dál do zátoky. Ale mě to přišlo málo zajímavé a trochu únavné. Alespoň podle popisu. Na celý den trochu slabý program. Tak jsem to jel na kole. Na loď šlo asi 10 až 15 lidí. Další šli na kolo, pláž, procházky apod. V Poreči to bylo zase silně masové - průmyslová turistika... Tak jsem navštívil občerstvovací stanici a pokračoval dál k Limskému zálivu. Tam byla zase masová turistika. Vykoupal jsem se, dal si biftek, pivo a z Vrsaru prchl do vnitrozemí. Abych se uklidnil, jel jsem mimo hlavní a po zastávce na pivo dojel zpět do Novigradu na večeři. Stačil jen zeleninový salát s pečivem (český chléb asi neumí) a zase pivo. Nakonec mi ještě zbylo 15 kun a tak byla sladká tečka - zmrzlina. Po stezce jsem dojel do kempu, naložil kolo do vleku (jako jeden z posledních - jako obvykle) a akorát začalo pršet, ale jen 15 minut. Bylo 30°, zase to nevadilo, jen kvůli tomu červenému prachu to nebylo ono. Měl jsem 82 km.

V pátek jsme měli poznávačku bez kol. Po popojíždění ve frontě před hranicemi mezi Chorvatskem a Slovinskem jsme dojeli do Piranu,provedli rychlý výsadek z busu a šli courem do města. To mě moc nebaví. Dal jsem si dobrou zmrzku z tmavé čokolády, vyšlápl si kopec k hradu a pak sešel na nábřeží na oběd. Vedle parkovala krásná motorka – „kočkolap“ z karbonu. K obědu špagety s mořskýma potvorama a pak si šel vyfotit benátský dům, který nechal postavit nějaký místní potentát pro svoji milenku a nechal tam dát nápis: ať si mluví - ve smyslu, že si mohou pomlouvat.

Odpoledne jsme měli návštěvu Postojenských jeskyní. Ty byly velké a nádherně vyzdobené krápníky. Jelo se uvnitř vláčkem asi 5 minut. Pak následovala skoro hodinová prohlídka pěšky. Šlo se po hladkém betonu, který kupodivu vůbec neklouzal. Prostory jsou opravdu velké a velmi krásné krápníky jsou na každém kroku a dobře nasvícené. Také to je veliký byznys. Na konci nás vláček zase odvezl zpět. Pak jsme dojeli busem do blízkého kempu, kde byla další jeskyně, prý pokračování celého komplexu. To už bylo v lese a nebyl takový hic. Zase když jsem vylezl z bazénu bylo docela chladno a šel jsem se hned utřít. Večeře byla v hezkém jakoby altánu - lasagne, plátky masa, osmažený lilek, šťouchané brambory a na závěr zmrzlina.

Ráno v sobotu byl poslední den. Sbalili jsme se a jeli na hrad zabudovaný ve skalním převisu - Predjama. Cesty už byly zalesněnou krajinou, takže jsme netrpěli vedrem, na které jsme si už ale zvykli. Hrad byl zajímavý, napojované zdi na skalní masiv. Byl zrekonstruovaný trochu jednodušším způsobem,vybavení skoro nebylo, ale prohlídka stála za tu námahu. Cyklisté tam dojížděli ze všech možných směrů - mapy tady nejsou nijak kvalitní, zvlášť co se týká cyklostezek vedoucích po polních a lesních cestách.

Zpět jsem jel znovu skrz Postojnu a lesní cestou do kempu. Skoro každý dojel jinudy a jinak. (45 km)

Následovalo ještě koupání v bazénu, nakládání kol a večerní odjezd domů. Stavili jsme se zase v Postojne v supermarketu pro jídlo. Nejprve v jednom, pak do Lidla, protože v prvním neměli pečivo. Pak už jsme jeli s obvyklými čtyřhodinovýma přestávkami do vlasti. Na to se nikdo netěšil.

Do Prahy jsem dorazili v 6 ráno a na teploměru bylo 7°C – děs po tom teple u moře. Naložil jsem věci do cyklobrašen, přidělal stan, spacák a karimatku a odjel domů. Přes den jsem si trochu dříml a musel jsem se přikrýt, bylo chladno.

No a po každé dovolené je třeba uklízet, prát a čistit věci…

Zájezd se mi líbil, obě průvodkyně to měly pevně v rukou (Veronika i Jarmila), mladí kuchařinka Kristýna dělala co mohla a řidič Aleš byl také na svém místě a vstřícný. Počasí se povedlo – to je vždy základ.