Tunisko na kole

26.4. - 10.5. 2013

Byla dlouhá zima, tak jsem se rozhodl projet se někde v teple. Po mírném rozvažování padla volba na Tunisko.

Mezitím se oteplilo, asi tak na 28°C, takže to ani nebyl žádný šok. V pátek ráno jsem dojel normálně do práce, po obědě se převlékl, vzal kolo a jel na letiště v Ruzyni. Skoro žádná příprava se nekonala. Týden předtím mi praskl probroušený zadní ráfek, vyměnil jsem tedy obě kola a nakonec ještě věnoval asi 3 minuty opucování stroje hadrem. Hodinu před odjezdem jsem se ještě přemluvil a rozhýbal a namazal několik šroubů, aby nebyly na letišti problémy.

Kupodivu jsem dorazil s časovou rezervou, ne jako obvykle na knop, případně se zpožděním. Před terminálem jsem trochu rozebral kolo, aby se vešlo do vaku, dal si k tomu plechovku plzně a po přebalení a umytí, svačinu a druhé pivo.

V půl čtvrté dorazili ostatní a po krátké instruktáži jsme se šli odbavit. V půl deváté jsme dorazili do Monastiru a hned se ocitli v arabském světě. Kola a bágly nám odvezla dodávka a my jeli vlakem (podobným jako náš pantograf) 7 zastávek do Sousse - 3. největší město v zemi.

Ubytovali jsme se na kraji Mediny (starého města) v hotelu Paris. Nebylo to žádných 5 hvězdiček. Malé pokojíky po dvou, sprcha a WC na patře, uprostřed dlážděný dvoreček, na kterém jsme měli uložená kola a také je tam dávali dohromady po cestě letadlem. Ale to bylo až ráno po snídani, na kterou jsme si došli. Většinou to jistil supermarket a blízká kavárna. Měli výborné něco jako žloutkové řezy za 0,5 TD (1TD = 13 Kč).

Večer jsme se skoro všichni prošli k moři po promenádě. Bylo trochu větrno a chladno a snesla se bunda.

Druhý den před polednem jsme vyklidili pokojíky, vaky na kola a bágly seskládali do jednoho pokoje, ve kterém na nás 14 dní počkaly. V poledne jsme vyrazili do města, nejprve vyměnit dináry a pak šli na prohlídku. Podívali jsme se do domu, kde byla expozice, jak žil bohatý měšťan před asi 100 lety, prošli Medinu, tržiště, stavili se na kafe a večer šli společně do restaurace. Přesto, že Tunisko je pobřežní stát, nejsou ryby úplně běžně na jídelníčku. Po mírných zmatcích s hledáním vhodného zařízení, jsme zaparkovali na náměstí. Dovnitř jsme nešli, seděli jsme na zahrádce. Restaurace byla dobrá, měli i víno a pivo - místní. To rozhodně není běžné, když mají podle koránu prohibici. Skoro všichni jsme si dali nějakou místní rybu.

V devět jsme skončili a přeměnili se v houmelesáky – hledali jsme papundeklové krabice. Nádražáci stávkovali a tak místo vlakem večer, jsme jeli ráno místními mikrobusy. Kola se dávala na střechu na stojáka, na zahrádku, prokládala se kartónovými krabicemi, které jsme právě museli někde večer sehnat, a vázala se provazem k zahrádce. Na to jak to vypadalo blbě, to bylo překvapivě pevné a stabilní. Bylo nás 10 + průvodkyně. Naskládali jsme se do dvou dodávek a v 7h vyrazili na asi 400km dlouhou, pětihodinovou cestu.

Všude je vyprahlo, prach a trochu vlhko od moře, takže podle toho to vypadá. Auta silně zašpiněná, žádná zeleň, ani blízko moře není skoro rostlinstvo, kromě palem.

Po dvou zastávkách na kafe a čaj (silný, sladký, s mátou) jsme docela v klidu dojeli na místo vylodění – Moulares. Protože čas pokročil proti plánu, dojeli jsme o 30 km dál, abychom trasu stihli v klidu. Kola přestála cestu dobře. V nějakém nádvoří - vjezdu do areálu, jsme se přebalili a vyrazili na první etapu. Bylo stále zataženo a foukal vítr. Ten jak se ukázalo, fouká furt a hodně. Tentokrát foukal do zad a tak se jelo parádně. Dojeli jsme se podívat na opuštěnou oázu Midas u alžírských hranic s vyhlodaným zářezem od vody - takový menší Grand kaňon. Od něj jsme se vrátili 6km na odbočku a dojeli do města Tamerza, kde jsme měli hezký hotel. (67km) Dali jsme se do pucu, koupili nezbytné balené vody na pití a šli na večeři do blízké restaurace. Funkční byla jen jedna, takže nebyl výběr. K večeři obvyklý kuskus, který tady lidé jedí stále. Po jídle padla na všechny únava a šlo se spát. Ono už bylo stejně půl desáté.

Brzy ráno jsme šli před snídaní na procházku k vodopádu (asi 3m vysoký). Byl u toho opuštěný kemp, čekající na návrat turistů. Opět jsme viděli malý kaňon, v potůčku plavaly husy.

Po snídani jsme vyrazili přes horské sedlo, asi 150m převýšení, s docela prudkou serpentinou. Nahoře byl pěkný výhled zpět na oázu a pak zase sjezd. Dál se ale silnice opravovala, takže jsme jeli několik km po válcované šotolině. Dojeli jsme do městečka – Chebika, kde byl další vodopádek. To bylo to poslední, co bylo k vidění kromě pouště, před dojezdovým městem na 45km. Celé jsme to jeli za silného protivětru, který navíc unášel nepříjemný prachový písek. Navíc po krátkém asfaltovém úseku byla celá cesta opět po šotolině, a navíc jak to opravovali, ještě ne moc pěkné. Do toho jezdila auta a ta nás vždy ještě opískovala. Byla to nekonečná cesta v oparu z písku. Jeden úsek kropili, asi kvůli válcování a tak jsme navíc měli zapráskaná kola. A ještě se to bořilo. A navíc mi skoro došla voda a musel jsem dost šetřit. Konečně pak byla odbočka a asi 4 km jsem jel skrz palmy, takže to moc nefoukalo. Poté jsem vyjel před dojezdovým městem – Tozeur – na hlavní silnici, ale už s větrem z boku. Hned v prvním obchůdku na kraji jsem si koupil 2 půllitrové Fanty a vodu a likvidoval dehydrataci. Při té příležitosti jsem psal tento deníček a skoro hodinu odpočíval. Pak dojel na kraj města, kde čekaly dvě spolujezdkyně, které se popovezly na korbě dodávky. Po dalším 40timinutovém čekání dorazili další 4 cyklisti a společně jsme dojeli do hotelu se ubytovat. (70km) Hotýlek docela pěkný, jen nějak docházela voda. Sprchovalo se nás moc najednou. Stačilo ale chvíli počkat. Stejně jsem jim trochu ucpávali trubky, jak jsme smývali písek. Večer jsme šli na procházku do Mediny. Cestou se k nám připojil starší arab a chvíli povídal, co je k vidění. Když jsme došli k Medině, potkali jsme ho znovu a vyklubal se z něj prezident místních průvodců. Tak ze situace nějak vyplynulo, že nás odborně provedl s pěkným výkladem a dokonce jsme se podívali do „rajské zahrady“ u židovské rodiny. Byl to dům s atriem, s bazénem, s rostlinstvem a s krásnou restaurací. Tam jsme ale nejedli, vrátili jsme se k hotelu a vedle něj zapadli do restaurace. Dal jsem si místní specialitu - velblouda, dušeného se zeleninou a bramborem, v takové malé amfoře. Bylo to dobré, jen ty dvě miniaturní brambůrky bylo málo. Vzal jsem si ještě kus bagety. Tu nám dali před hlavním jídlem skoro vždy, jako předkrm. K tomu harisu, což je pálivá pasta s olivovým olejem. Tentokrát to bylo dost pálivé. Dokonce měli i pivo.

Ráno jsme vyrazili pospolu z města, dojeli v klidu do dalšího, 15km a pak nastalo hrozných 30km po prakticky rovné asfaltce, natažené napříč vyschlým jezerem – Chott El Jerid. Postupně se oteplovalo a jako obvykle funěl značně nepříjemný protivítr. Silnice vypadala jakoby stoupala, ale byl to optický klam. Zdálo se to nekonečné, rychlost asi 18km/h, furt proti větru, okolo jen písčitá pláň a jinak nic. Navíc obzor nebyl moc daleko vidět, kvůli oparu, což ale bylo asi dobře, aby cyklista nedostal depku, z toho co ho ještě čeká. Dojel jsem v 11h ke stánku se suvenýry. Dal jsem si kafe a Fantu a čekal celou hodinu na ostatní. Mezitím jsme debatovali s místními mladíky, kteří tam prodávali. Bohužel já francouzky ani arabsky neumím, ale i tak trocha konverzace byla. Ukazovali mi částečně ochočeného fenka, sice tvrdili, že to je „fox“ – liška, ale nebyla. Ostatní po příjezdu si dali také vodu a odpočívali. Po další hodině nastal odjezd na dalších 30km, které byly ovšem ještě horší. Zase rovina, zase solidní protivítr a slunce přidávalo. Na tachometru jsme měli 42°C. K tomu ještě občas foukal horký vítr ze Sahary, odhadem o dalších 5°C víc. A nekonečná, nekonečná, nekonečná silnice. Trošku se to stočilo, slunce už nebylo v nadhlavníku a vítr také ne zcela proti, jen skoro. U každého kilometrovníku jsem si dal loka, úžasné čtyřicetistupňové vody s tabletou isotomického přípravku. Stejně jsem solí a vody vypotil hodně. Aspoň, že je tu suché vedro. Na konci této strastiplné pouti byla konečně vesnice, kde jsem koupil a skoro hned vypil 1,5l Fanty – chladné! Před vsí čekalo 5 účastníků, kteří se nechali půlku popovézt autem. Opět jsem čekal hodinu na ostatní. Ve vsi jsme pak společně dali kafe a nějakou maličkost na zub. Pak zbývalo vcelku pohodových 20km. (97km)

Ve městě Kebili jsme nejprve zastavili u zadního vchodu do supermarketu, kde prodávají pivo, aby je Aláh neviděl. Pivo nebylo moc chladné, vypili jsme to u hotelu, při čekání na ubytování. Po půlhodince na umytí, jsme vyrazili hned vedle na večeři. Byla to restauračka pro místňáky. Měli grilovaná kuřata a další dobroty. Tentokrát byla harisa ještě pálivější. Lidi toho měli za den dost a tak šli spát. Hotel byl relativně nový, ale vypadalo to, jako by dodržovali válečné zatemnění. V pokojích jedna slabá žárovka, která moc tmu nerozehnala.

Ráno, ve středu 1.5., bylo opět pošmourno. Měli jsme naplánovanou jen kratší cestu, buď 30km po hlavní, ale všichni zvolili alternativu 50km vedlejšími vesničkami. Nakoupili jsme většinou jogurty, veky , ovoce, sýry a snídali v opuštěné oáze. Pak jsme se za stále zvyšující teploty vydali na další cestu. Jeden kolega nějak nedával pozor a fláknul sebou. Narazil si bok. Kolem jedoucí policajti ho vzali do další vesnice, kde jsme dokoupili vodu a za ní si šli lehnout do palmérie (ohrazené datlové palmové háje). Po chvíli se jako obvykle seběhli místní. Jsou to vesměs slušňáci, jen na naše poměry vlezlí. Jeden se otočil a po chvíli dovezl umyvadélko a kanystr vody na umytí a opláchnutí. Musí se uznat, že jsou v tomto ohledu přívětiví. Jen se jich tam za chvíli naskládalo asi 10. Po čtvrt hodince nás konečně opustili. Byli to dělníci, kteří lezli na samičí palmy a do každé koruny přivazovali samčí květenství na opylení. Dali jsme sváču a po nějaké době odjeli. Mezitím se obloha zatáhla a tak ani nebylo vedro. V přespříští vesnici, hned na kraji, byla nová pěkná restaurace, dokonce s trávou! Ovšem pořád museli zavlažovat. Také tam měl kohoutka a slepičku, nějaké místní verze. Vypadaly jako chundelaté, i na nohou měli peří. Dali jsme kafe a než ho vypili, začal foukat šílený vítr s pískem. Po dalších 5 minutách začalo lejt jako z konve a tak to bylo asi 10 minut. Pozvolna se počasí uklidnilo, takže jsme po chvíli vyjeli na cestu. Byli jsme na výběžku Sahary, takže všude na ulicích i okolo byl jemný písek, nafoukaný tu do menších, onde do větších dun. Po dešti to byla paráda, neprášilo se. Ale brzy to oschlo. Cestou jsme viděli stádo velbloudic s mladými a s pastevcem. V klidu jsme dorazili do cíle – město Douz, ubytovali se, umyli prach a písek a šli na večeři. Tentokrát jsem měl zeleninový salát a skopovou kotletu. Oni z masa polévky nedělají, jen ty rajčatové, takž maso sekají s kostmi, které se ale blbě vyndávají.Také měli nealko pivo, ale nic moc. (60km)

Večer jsme měli ještě přednášku od průvodkyně o muslimech. Také jsme šli kolem hospod, kde fandili u tv fotbalistům. Od nás tam šli na chvilku 2 a pak se brzy vrátili.

Další den byl bez kol. Ve městě byl trh a tak jsme šli na pěší prohlídky. Krom jiného i na zvířecí trh. Většinou kozy, ovce, slepice, ale i několik velbloudů a pár oslů. Koupili jsme si takové ty turbany, co se motají na hlavu. Zjistili jsme, že to je docela dobrá věc. Dopoledne jsme sbalili, vyklidili pokoje, věci naskládali do jednoho a šli do muzea Sahary. To jsme měli s komentářem o zvycích beduínů, jak to tady fungovalo a tak. Přímo z muzea jsme šli na bránu do pouště. Nejprve jsme viděli místní závody koní a pak nasedli na dromedáry. Člověk se musí dost držet, protože ty potvora hned velmi prudce vstane, nejprve sebou cukne dopředu a pak dozadu. Průvodce to náležitě vždy připomíná každému. Po chvíli jsme se jakž takž přizpůsobili mimochodníkům a kolébali se. Za hodinku jsme měli pauzu - naštěstí, abychom trochu srovnali nohy. Za chvíli jsme opět vyjeli. Začalo se zatahovat, pak byla lehoučká písková vánice, následoval malej slejváček a nakonec mírné krupobití. Prostě typické počasí na Sahaře. Docela se ochladilo a mokré oděvy také nezahřejí. Skoro po dvou hodinách jsme dorazili na místo, kde byl potrhaný beduínský stan, přístřešek z palmových listů a malý domeček z prefabrikátů. Dostali jsme dobrý zelený čaj a šli se malinko projít po okolí. V té buňce jsme si pak vyposlechli jejich hudební produkci, chvíli zpívaly naše dámy a pak ještě tři cizinci. Jeden z cizinců byl Tunisan, ale moderní mladík s přáteli. K večeři byla polévka, olivy, bageta a kuskus s masem. Dávají toho moc, málokdo to dojedl. Po večeři rozdělali oheň z palmových kusů dřeva a začali opět vyluzovat zajímavé zvuky. Měli 2 bubínky a něco jako píšťalu. Mladík se zdatně připojil, uměl místní „lidovky“ a taky pak začali tancovat i s námi. Bylo to moc pěkné pro turisty a myslím, že i pro ně. Spali jsme na matracích pod přístřeškem z palmových listů, přikrytí dekama.

Ráno upekli v písku placky, k tomu kafe, marmeládu z fíků a z kdoulí. Pak jsme zase nasedli na koráby pouště a vydali se zpět. Po sesednutí byl problém dát nohy k sobě. Velbloudi jsou širocí a člověk má na sedle rozcapené nohy hodně do stran.

V hotelu se umyli, přebalili, najedli a odpočinuli si. Naštěstí jsme šli od velbloudů pěšky a tak jsme trochu srovnali vykloubené nohy a pánev ze sedel. Následovalo povalování se na dvoře hotelu do půl třetí, přes polední teplo, ale bylo to zbytečné, nebyl zase tak strašný hic. Problém nastal po výjezdu z města, kdy se do nás opřel silný protivítr, pro změnu s pískem. Chvílema jsem prakticky nic neviděl, je to strašně jemné a dostane se všude. Naplánoval jsem to do 20h, abych nejel potmě. To vyžadovalo jet min. 12km/h v kuse 4h. Cestou jsem jen 2x dolil vodu, odskočil si a snědl 2 rajčata. Nemluvě asi o kilo písku mezi zubama... Na čas jsem dojel ke zrušenému stánku s kafem. Vedle něj jsme měli mít stan, ale nic tam nebylo. Byl tam domeček místního pastevce, kam jsem se schoval, na jeho pozvání, proti větru s pískem. Už tam byly naše 3 dámy a 1 kolega, kteří jeli půlku cesty stopem. Vůbec jsem se jim nedivil. Po chvíli jsme se dovolali s průvodkyní a upřesnili, že nám stan postavili asi 1km zpět na pláni. Přijelo pro nás auto a my jeli za ním, už vlastně potmě. (54km)

Byly postaveny 3 stany, jakoby vojenské, tak 3x4m a kostra čtvrtého. Nanosili jsme dovnitř tenké matrace a deky, trochu se do nich zabalili a čekali na zbytek výpravy. Ti dorazili po deváté, potmě s čelovkami. Průvodkyně horko těžko ukecala ty, co nám zajišťovali ubytování, aby postavili i čtvrtý stan, jinak bychom spali jak sardinky. Pak ještě vařili večeři, tentokrát rýži se zeleninou a kousky masa. Já už ale tak pozdě neměl hlad a tak už jsem nejedl. Pak jsme se zabalili do dek a zkusili usnout. Mě se to moc nedařilo, převaloval jsem se prakticky celou noc. Ráno jsme se vymotali z dek a z písku. Ten byl všude. Dostali jsme opět čerstvě upečenou placku, marmeládu, sýr a kafe. Placku dělají nekvašenou, docela dobrou, zadělají těsto a v písku na uhlíkách upečou. Pak s tím chvilku plácají a ač je to s podivem, písek v tom není. Jinak je úplně všude. Někteří jsme šli na toaletu. To bylo tak, že se šlo asi 100m daleko a tam se přidřeplo za keříček. Ten byl ale jen 30cm vysoký a tak toho moc neschoval. Odpískovali jsme kola, naložili bágly a pomalu odjeli. Pro změnu jsme jeli proti silnému větru. Po dvaceti km byla kavárna – stánek –Jliji, s příjemným pánem. Dal jsem kafe, výborné sušenky a pak ještě dobrý čaj. Za necelou hodinu dojeli ostatní a také se občerstvili. Po další hodince jsme pokračovali na dalších 20 km do kavárny s rozhlednou. Dal jsem další kafíčko s mlékem, počkal na ostatní, rozhlédli jsme se po krajině a jeli posledních 10km. To už byla zvlněná kopcovitá krajina, zajímavější, než ta fádní placka před tím. Před dojezdovým městečkem – Matmata –jsme navštívili podzemní obydlí, říká se tomu troglodytní, taková zemljanka vytesaná v hornině. Také hotel byl stejného rázu. Ve vedlejším se natáčely epizody z Hvězdných válek. (50km) Konečně jsme se umyli, odpískovali a vyprali všudypřítomný písek. Na večeři byl obligátní kuskus, kuřecí, rajčatová polévka, moučník a dokonce měli normální pivo. Rajskou polévku normálně nerad, ale tahle je dobrá, jmenuje se Chorba. Také měli víno. Šli jsme pak spát, ráno byl časnější odjezd, kvůli náročnějšímu terénu na trase.

Nasnídali jsme se před sedmou, připravili se a vyrazili. Prvních 13km vedlo po asfaltu, přes horské sedýlko a v další vesnici jsme sjeli na hlinito kamenito šotolinovou cestu, po které jsme se drncali dalších 30km. Potkali jsme několik stavebních strojů, zřejmě dělali novou silnici. Zase jsme jeli proti větru, ale chladnému, ráno jen 18°, pak pomalu přes dvacet stupňů. Cesta nebyla zase tak strašná, jak se zdálo, místy uválcovaná, jak ji dělali novou. Jen občas byl písek a v tom jsme vždy uvízli. Zbytek byla pohoda. Hotel ve městě Zammour, byl opět trochu zakopaný v terénu. Jen jsem blbec stříkl olej do řazení a to se totálně kouslo. Pak jsem to půl hodiny propíral vodou, což ale nepomohlo, takže další cesta byla hodně problematická. Na kopec jsem vyjel, řadit šlo, ale pak jsem vždy sesedl, chvíli škubal za lanko a páčku přehazovačky, když to konečně přehodilo, nasedl jsem a jel dál. K večeři byla jako obvykle rajčatová polévka, kuskus a zelenina. (60km)

Ráno po snídani jsme vyrazili na předposlední etapu. Přejeli jsme sedlo, projeli vesnici, vyjeli další serpentiny a na kopci uviděli sochu dinosaura. Značilo to naleziště, ale nic tam nebylo. Socha byla laminátová, mládě mělo ulomenou nohu. Byl tam krásný rozhled. V další zastávce jsme si prošli ksar Hadad, kde se natáčely Hvězdné války. Pak jsme dali sendvič a polední pauzu. Nad městem byl marabut – hrobka – bílá na hnědé skále.

Další zastávka byla pod kopcem, na kterém byl hezký ksar (staré obydlí, s nepravidelnými obloukovými vchody,ve více patrech), i když trochu polorozpadlý. Ale pomalinku to opravovali. Byl tam ovšem nádherný výhled. Poslední kus bylo 20 km docela v pohodě, před koncovým městem byl dokonce hladký asfalt, ne ten hrubý, drncavý hnus, jako všude jinde. V posledním - dojezdovém městě - Tataouine jsme měli příjemný hotel na 2 noci. Vysprchovali jsme se a šli na večeři do města. (70km) Ve vedlejším hotelu – lepším, měli i víno, pivo a nějaký alkohol pro cizince. Bohužel na nás cestovka asi šetřila, byli jsme v horším. Tak jsme si alespoň koupili pivo a víno s sebou a vypili to na pokoji v družné debatě.

Ráno po snídani byla poslední etapa, tentokrát s návratem do stejného hotelu. Kromě jednoho sedýlka to byla pohodová cesta (60km)

Podívali jsme se do dalšího ksaru, dali si pak pod palmami svačinku a jeli přes mírně zvlněnou krajinu. V městečku, po kávě, byla konečně krásná, hladká asfaltka až do cíle. (60km)

Ráno jsme v 8h naložili kola na 2 dálkové taxíky (louage - dodávka pro 7 lidí) a vyrazili na 400km cestu do počátečního hotelu v Sousse. Cestou byla ještě zastávka u římského cirku, ale jen na 20 minut. Zajímavé fotky - za sebou: cirk, velbloudi, mešita... Večer jsme se umyli a šli do města nakoupit a na večeři.

Ve čtvrtek se na kole nejelo. Jeli jsme taxi do Kairouan, na prohlídku. Taxi trochu drnčelo. Cesta měla 50 minut. Prohlédli jsme mešitu, školu koránu, Medinu a pár dalších památek. Také posvátnou studnu, údajně spojenou s pramenem z Mekky. Vodu čerpá korečkové kolo, poháněné velbloudem, jenž chodí dokola – ale to je už v podstatě turistická atrakce. I když věřící to vidí jinak. Poslední byly venkovní nádrže na vodu z 9. století. Akvadukty už neexistovaly a samotné nádrže byly opravené betonem. Byly to vlastně kruhové bazény, největší asi o průměru 130m. Večer si vzal každý nějaké jídlo a pak jsme si sedli na terasu hotelu s vínem, nebo pivem a drobnostmi na mlsání - sýr, olivy, zelenina apod. Pokecali jsme, zazpívali si a šli spát.

Poslední den jsme po snídani šli sbalit kola na cestu do letadla a pak se koupat a slunit na pláž. Také jsme šli pro nějaké suvenýry. Zase jsem pořídil misku z olivového dřeva. Voda docela chladná a jak foukal vítr bylo ve stínu pod slunečníkem zima. Ale na sluníčku jsem se trochu připálil. A to jsem se celých 14 dní pečlivě mazal, furt v pohodě a pak stačila hodina...

Koupili jsme ještě kebab do placky - to byly přesně poslední dináry, co mi zbyly. Zbytek odpoledne jsme se porůznu placatili, vysprchovali se a odpočívali. V 18 jsme se vydali na letiště vlakem a kola taxíkem.

Odbavení bylo celkem v pohodě. Jak poznamenala průvodkyně Káťa, čím civilizovanější země, tím horší prohlídky. Klidně jsem držel PET láhev s vodou a prošel, tak jako ostatní. Ty by na našem letišti bylo nemyslitelné. Počkali jsme na letadlo, v klidu se naložili, asi v 22:30 odlétli. Cesta byla 2,5h a v Ruzyni přistáli v 1h v noci – s časovým posunem. Počkali jsme na bágly, pak na kola a rozjeli se k domovům. Měl jsem štěstí, že mne vzali brňáci autem a zajeli z dálnice ke mně (8km odbočka). Vysadili mně ve 3h v noci u domu a já tak ušetřil noční anabázi s přesunem. Jinak bych na letišti složil kolo, dojel do práce, chvíli se prospal a pak jel na kole domů. Dopoledne pršelo, tak by to nebyl žádný med.

Celkem jsme ujeli (ti kdo jeli celou trasu a nenechali se svézt) 580km. Výlet stál 20 tisíc a dalších 200€ jsem utratil, většinou za jídlo, něco za suvenýry. Jednoznačně to chce horské kolo. Krajina je hodně vyschlá, moc toho k vidění není – ale pohybovali jsme se ve střední a jižní části Tuniska, na severu to je trochu jiné.

S sebou není nutno moc vozit. Celou dobu jsme jezdili v kraťasech, tričku a sandálech. Na večer je třeba triko s dlouhým rukávem a kalhoty (také do mešit je to nutné). Podobně na spaní. Boty, ponožky a pod, jen do letadla. Je třeba se důkladně mazat opalovacím krémem. Je třeba dost pít a protože některé osady jsou daleko, je třeba s sebou vozit 3 až 4 litry vody, nejlépe s nějakým isotomickým přídavkem. Přilba v zásadě není třeba a je na ní dost vedro. Řidiči jsou velmi ohleduplní a bez problémů a bez troubení zastaví, jak před cyklistou, tak před chodcem. Místní jsou přívětiví, řekl bych, že se chovají lépe než u nás. Hlavně ti chudí v odlehlých místech.

Odpoledne v sobotu jsem ještě odvezl kolo k servismanovi, abychom se poradili, co s tím řazením. Naštěstí jsem našel doma náhradní a tak to šlo vyměnit, včetně bovdenů a lanek. Všude byl ten hnusný prachový písek.

A tak mohu vybírat další destinaci. Tentokrát něco civilizovanější, asi zase třeba Itálii. Na exotiku se budu chystat až časem.